Tak jako před výpravou po Peloponésu předcházela putování po Krétě pečlivá příprava, naše vedoucí výpravy prošmejdila celý český web a my tak přesně věděli, kdy a co který den navštívíme. Mottem letošní cesty bylo: minojská kultura je ještě starší než mykénská. Kromě podrobného itineráře jsme disponovali i bedekrem, který občas doplnil již tak obsáhlé informace a mapami, které však mají v Řecku jen určitou vypovídací hodnotu (kdo byl, ví své).

Řecko - základní údaje:

počet obyvatel	... 11.018.000 (2004)
rozloha	... 134.944 km2
hlavní město	... Athény
státní zřízení	... republika
jazyk	... novořečtina
časový rozdíl	... +1 hod SELČ
náboženství	... pravoslaví
elektrické napětí	... 220 V

Velmi se osvědčil bedekr
Kréta; Josef Rančák; vydaný freytag & berndt v Praze v r. 2005.
a opět jsme využili
Děsivé dějiny, Úžasní řekové; Terry Deary a Martin Brown; vydané Egmont v r. 2001.
a již pro Peloponés připravený seznam řeckého božstva Bohové.

Předmětem našeho zájmu byl největší řecký ostrov Kréta, jeho historie (minojská kultura), příroda a lidé. Včetně satelitních ostrůvků má Kréta rozlohu 8.336 km čtverečných, délku 250 km a šířku v rozmezí 12 km (oblast Ierapetra) až 60 km (oblast Iraklion). Nejvyšším místem je hora Psiloritis (2.456 m) v pohoří Ida v samém středu Kréty, největší náhorní plošina Lasithi o rozloze 60 km čtverečných v stejnomenné oblasti. Kréta je jednou z deseti provincií Řecka s hlavním městem Iraklion (Heraklion) a dělí se na čtyři správní kraje - Chania, Rethimnon, Iraklion a Lasithi. Počet obyvatel je více než půl milionu.

Na Krétu jsme se dopravili letecky (Praha - Iraklion 2 hod 25 min), autobusem do malého letoviska Plakias na jihu Kréty v oblasti Rethimno (tedy žádné severní maso, vybráno jako klidný base camp pro naše plánované výlety autmo nebo pěšmo) - apartmán v podhůří dvou vrcholků Xilis Kortis (829 m) a Kirimianou (815 m) rozdělených soutěskou Kotsifou.

Přivítání v Plakiasu

Kvůli zhruba šestihodinovému zpoždění odletu z Prahy jsme v Iraklionu přistáli až po půlnoci a do Plakiasu jsme se autobusem dostali v půl třetí. Za úplné tmy a velkého větru (něco jako Sněžka v zimě, včetně charakteristického zvukového doprovodu) jsme vystoupali k našemu apartmánu a kolem třetí hodiny usnuli (já si dočetl noviny z letadla a usnul ve čtyři). Šéfová výpravy byla velmi nedočkavá, zda se jí vyplní slibované pohledy z terasy na Plakiasský záliv a bohaté olivové háje. Vstala tedy už před sedmou, udělala si čaj a sedla na terasu. Nepotvrdily se mé škodolibé poznámky, že uvidíme maximálně tak hory, pokud nám to umožní vzrostlá zeleň. Slibované se stalo skutečností. Uspokojena výhledem, kompletně vybalila naše zavazadla (my stále spíme) a opět si šla užívat na terasu. Její citlivé čichové orgány zaznamenaly pach spálené trávy, bylo jí divné, proč "někdo v takovém suchu něco pálí". To už silný vítr, který po rozbřesku neustal, přinášel bílý kouř od severu. Vydala se (my pořád ještě spíme) po cestě olivovým hájem směrem do hor, ale přes košaté olivovníky nebylo vidět, kde je jeho původ. Znavena časným vstáváním znovu ulehla, čímž mě probudila. Pod dojmem nočního příjezdu, toho, že jsem koutkem oka v kuchyni zahlédl malou troubu a zároveň ucítil něco spáleného, pronesl jsem památnou větu: "Ty něco pečeš?". Dostalo se mi odpovědi, že asi hoří.

Vydal jsem se tedy nad náš apartmán, abych zjistil, že za šotolinovou cestou nad námi je zdroj dýmu, ale nebylo vidět kde (později jsme zjistili, že jde o údolí před soutěskou Kotsifou). Z krátkého rozhovoru s místním obyvatelem jsem se dozvěděl, že zatím hasí obyvatelé sami, profesionální hasiči nepřijeli. Po mém návratu už byli všichni na nohou a s našimi novými sousedy stříkali okolí domu. Situace nevypadala tak tragicky, až jsem asi hodinu poté zjistil, že díky silnému větru se oheň přehoupl přes cestu nad námi a z východu se blížil k nám. Mezitím již paní majitelka odvezla auto, aby blížícímu se ohni nenechala potravu v nádrži. Venku šlo stále obtížněji dýchat, tak jsme se rozhodli, že se připravíme na případnou evakuaci. Šéfová rychle zabalila pohotovostní kufr a po půl hodině raději kompletně vše kromě jídla. V situaci, kdy už venku nešlo být a oheň se stále blížil, evakuovali se z naší rodiny ženy a děti. Já jsem chtěl pomoci s hašením (všude kolem apartmánů připraveny přenosné hasící přístroje). V momentě, kdy odcházeli i místní, odešel jsem s největším kufrem také pryč. Dohnal jsem rodinu a zamířil k prvnímu hotelu, kde jsem chtěl nechat zavazadla. Po té, co jsme se dohodli s majitelkou, mě rodina vytáhla ven s tím, že už hoří kousek od hotelu. Skončili jsme na náměstí u pláže a pozorovali, jak se oheň blíží k domům v Plakiasu. To už oheň pomáhali hasit i profesionální hasiči z Rethimna. Zbytek dne jsme strávili v jedné z mnoha taveren na pobřeží a čekali, zda se budeme moci vrátit zpátky. Situace se každou chvíli měnila, už už to vypadalo, že se ohně (ložisek bylo postupně víc) umoudří, aby se za chvíli objevila nad Plakiasem nová, se znovu nabytou intenzitou. Podnikl jsem průzkumnou cestu k našemu apartmánu, to co jsem viděl, nebylo moc hezké. Bohaté olivové háje po obou stranách cesty lehly popelem. Budovy stály v zelených ostrůvcích, asi i díky preventivnímu kropení. Pod naším apartmánem bylo nejvíce zasaženo hospodářství, kde kromě oliv byly slepice, krůty a také kozlík, který nedožil druhého dne. K večeru jsme se vrátili i my, spánek na spáleništi (dvousetleté olivovníky uprostřed požářiště stále hořely) nebyl ideální, ale když pustili elektriku a tudíž začala téct voda (studená, ale aspoň to, z toho "hašení" jsme byli jak čerti), bylo to skvělé. Trocha popele na pokojích se taky dala přežít. Už jsme se těšili na další dny. Věděli jsme, že to nejhorší jsme si vybrali hned na začátku.

V okolí Plakiasu

Než jsme si půjčili auto, abychom mohli poznat zlomek z celé Kréty, seznámili jsme se s okolím našeho městečka. Smýt ze sebe hasičský pot jsme se pokusili na nedaleké Soudě (neplést se severozápadním zálivem a přístavem), kde je krásná malá pláž, která je na samém konci Plakiaského zálivu, ale díky konfiguraci terénu tam nemá tolik foukat (v Plakiasu skutečně foukalo víc). Voda je tam ale stejně studená – my měli celý pobyt kolem 21 až 23°C, ale dá se to, i Mates to zvládal. Na cestě do a ze Soudy bylo zajímavé, že plameny, které zasáhly severní a východní okraj Plakiasu se přehouply i přes šestimetrovou asfaltovou silnici vedoucí přímo podél břehu a oheň se tak dostal i k moři.

Další den jsme podnikli krátký výlet soutěskou Kotsifou na staré rozpadlé větrné mlýny, obklopené olivovými háji, starými opunciemi a oleandry (bohužel i tady řádil požár). Poté jsme se vyšplhali do vesničky Mirthios, kde ve stejnojmenné taverně naše vedoucí výpravy nalezla nejlepší tzatziki svého života. Odpoledne pěší výlet pokračoval k tunelům, vytesaným do skalního masivu, které vedly k bývalé rozpadlé pevnosti chránící Plakiaský záliv. Poprvé jsme se setkali s místními kozami ("kri-kri" by asi neměli mít zvonečky), šplhají po téměř kolmých svazích bez zajištění!

Při vyloženě koupacím dni jsme nabírali síly na dalších šest dní, na které jsme si půjčili vozítko Hyundai Getz o obsahu 1,2. Po pravdě bohatě stačilo, vyjeli jsme s ním všechny cesty i necesty a ani jsem kvůli tomu nemusel vypínat klimatizaci. Valnou část našich výprav povedeme přejezdem na sever do Rethimna a po místní "dálnici" vlevo či vpravo, podle toho, kam směřují naše cesty. Je to nejrychlejší. A máme v plánu projezdit taky jižní pobřeží po ne tak rychlých silnicích, zato s mnohem hezčími panoramaty, malebnými i zaostalými vesničkami a krásnou přírodou.

Kraj Chania, Gramvousa

Naše cesty začínají směrem na severozápadní pobřeží Kréty do kraje Chania. Jsou inspirovány románem "Třetí přání" od Roberta Fulghuma. Jako první jsme navštívili vojenský hřbitov spojeneckých sil z druhé světové války, kde je také náhrobek kapitána J.D.S. Pendleburyho, zmíněného ve výše uvedené trilogii. Na Soudě je základna NATO, takže se tam nesmí fotit. Fulghum nás zavedl k nejstaršímu olivovníku na světě (3.000 let), ne tolik řecké ukazatele a mapa, které lhaly. I tak jsme místo našli, roste na zahradě hodných Řeků, neumějí moc anglicky, zato mají pamětní knihu, kde je plno děkovaček Čechů směrem k Fulghumovi (román vydal premiérově v Česku). Pro následovníky: Ano Vouves. Poté už bez Fulghuma na poloostrov Gramvousa, zátoku pirátů a neuvěřitelné místo. Devět kilometrů po skalnaté cestě lze ujet i autem, které jsme měli, ale chvilku to trvá. Sestupuje se z nejzazšího cípu poloostrova a před očima je vidět zátoka Tigani Balos, kde je možno po velké ploše chodit jen po kolena ve vodě a na dohled je i pevnost Gramvousa. Večer jsme, ne naposledy, navštívili bývalé hlavní město Kréty – Chaniu. Krásné starobylé uličky, trochu rušnější nábřeží. Mrkli jsme taky na kafeion Meltemi, oblíbené místo pana Fulghuma. Popovídali jsme si taky s "Dušanem", jak jsem ho nazval. Totiž v "Nové cestománii" byl rozhovor s majitelem taverny v přístavu Chania, který hovořil česko-slovensky (přijel k nám v 68. roce s okupanty, jen na půl roku). Jinak to je čistokrevný Řek.

Kraj Iraklion, Knossos

Jako odpočinkovou jsme zvolili návštěvu muzea v Iraklionu a minojského archeologického naleziště Knossos. V muzeu je jistě vidět mnoho zajímavých věcí z celé Kréty, ale nebyli jsme s to přidružit se ke skupinám japonců, italů, britů a němců s průvodci. Nebylo tam opravdu k hnutí. Vlastní palác Knossos nás všechny strašně zklamal. Už při rozhodování, zda tam pojedem, jsme věděli, že Řekové naleziště dostavují a upravují v duchu sira Evanse, který si počátkem 20. století nepočínal lépe.

Pokud jsme jezdili z Plakiasu na sever, projížděli jsme jednou ze soutěsek na ostrově – Kourtalioti. Jestli byl v době našeho pobytu na jižním pobřeží velký vítr, pak průvan v této soutěsce nedovoloval některým členům výpravy ani vylézt z auta. Nešly jim totiž ani otevřít dveře.

Naštěstí v dalších dnech jsme si spravili chuť ať už v muzeích nebo na archeologických lokalitách. Poblíž letoviska Malia je stejnojmenné naleziště minojského paláce ze shodného období, jako Knossos. Už příjezd, upravené parkoviště (na rozdíl od Knossu) a hlavně francouzy citlivě vedené archeologické práce. Jedním slovem Malia není kašírovaná, kromě ochranných konstrukcí proti povětrnosti není do naleziště zasahováno (žádné dobetonovávky). Moc se nám tu líbilo, byli jsme tu sami, pravda v osm hodin ráno.

Kraj Lasithi

Z Málie vedla naše cesta úpatím pohoří Orno-Lastros do archeologického muzea v Sitii. Ukazatele končí před městem a nalézt muzeum i podle letáku z informačního střediska je obtížné. Chvíli jezdíte okolo v domnění, že se jedná o sklad stavebnin, ale o to větší je zážitek z vlastní prohlídky. Málo lidí (bodejť by ne?), exponáty z celé východní Kréty od neolitu až po helénské období.

Nejvýchodnějším místem, které jsme navštívili, bylo archeologické naleziště Kato Zakros s minojským palácem. Část historických vykopávek je v současné době pod hladinou moře. Zatopené jsou také historické studny, které obývají vodní želvy, krmení dovoleno(?).

Cesta zpět vedla jihovýchodní Krétou vnitrozemím i po jižním pobřeží. V kontrastu jsou staré větrné mlýny minulého století, sloužící pro zavlažování a jejich novodobí bratři, vyrábějící el. energii. Při cestě na sever jsme bohužel jen přes plot navštívili minojské město Gournia (už bylo "zavřeno") a pokračovali jsme do hlavního města kraje Lasithi, Agios Nikolaos.

Lasithi, náhorní plošina

Cestou na náhorní plošinu Lasithi jsme se zastavili (ještě v našem kraji Rethimnon) v klášteře Arkadi. Centrum odporu proti turecké okupaci v 19. století – Kréťané po zhodnocení bezvýchodné situace otevřeli Turkům brány kláštera dokořán a poté nechali vyhodit do vzduchu prachárnu. Nutno podotknout, že v tu dobu byly v místě v podstatě jen ženy a děti… Klášter byl v 20. století rekonstruován, prachárna z piety zůstala bez střechy (klenby). Arkadi je hodně známé a cestovky tam pořádají výlety autobusy. Přesto se mi podařilo udělat pár záběrů bez lidí.

Archeologické minojské naleziště Tilisos nedaleko Iraklionu není tak rozlehlé, jako jeho známější konkurenti, ale vypadá moc hezky. Strašně špatně se hledá, ani jedna z našich map nefungovala (jako obvykle některé silnice prostě na mapě neexistují), když už jsme našli stejnojmennou vesničku, projeli jsme jí, aniž bychom narazili na ukazatel. To se stalo až za odbočkou na vedlejší silničce (takových bylo několik), kde už ukazatel byl a směřoval na dvorek rodinného domu (free parking), kam nás nahnala jeho majitelka řka, že zavřeli už ve dvanáct hodin, prý je málo turistů. Zpoza plotu a řádků zeleniny, jsme mohli vidět alespoň část paláce resp. města pod vzrostlými piniemi.

Ještě před cílem jsme minuli opravdu fungující krétský golfový klub. A pak už přišla náhorní plošina Lasithi. Přes sedlo lemované starými benátskými větrnými mlýny se dostanete na velmi úrodnou planinu o rozloze téměř 60 km čtverečných. Krétské větrné mlýny na planině už nefungují, podzemní voda je poháněná čerpadly. Fotil jsem tam hlavně nepřeberné druhy rostlin. Vesnice jsou spíš chudší a také asi nejsou tak hojně navštěvované turisty.

Na zpáteční cestě jsme konečně navštívili starý benátský přístav v Iraklionu a minuli benátskou pevnost, chránící v minulosti město před obléhajícími Turky.

Kraj Chania

Další výlety jsme podnikli po jižním pobřeží a směrem do vnitrozemí kraje Chania. Přímo nad Plakiasem je malebné městečko Selia, odkud jsme se vydali na benátskou pevnost Frangokastelo. V 19. století ji obsadilo čtyři sta Sfakiotských (prý nejdrsnější Kréťané, donedávna jim vendeta nebyla cizí), a zpětným útokem ji dobylo osm tisíc Turků (že se nestyděli, taková převaha). Od Frangokastela jsme krásnými serpentinami vystoupali k bývalé osadě Aradena (původně antické město), kde je možno vstoupit do stejnojmenné soutěsky. Přes soutěsku je postaven nový ocelový příhradový most. Soutěska ústí v zátoce Marmara.

Vrátili jsme se po serpentinách na jižní pobřeží jihozápadní Kréty k městečku Chora Sfakion a našli jsme krásnou malou pláž Illingas (tak se jmenuje taverna nad ní). Můžeme jen doporučit. Správní oblastí Sfakia jsme projeli kolem soutěsky Imbros opět jinou krajinou, než v předchozích dnech. V tom je rozmanitost Kréty.

Bývalé hlavní město Chania jsme si prošli v podvečer. Je to druhé největší město na Krétě. Navštívili jsme místní (krytou) tržnici, prošli jsme staré město, ze všech stran si prohlédli Minaret, Janičářskou Mešitu, Benátskou zbrojnici a povečeřeli u "Dušana" (viz výše). Před zbrojnicí jsme se podívali na repliku minojské lodi, která na počest olympiády doplula v r. 2004 z Chanie do Pirea (210 námořních mil, plavba pod plachtou 10 dní, celkem i se zastávkami na Peloponésu 25 dní). Byla to plavba po 3.500 letech.

Kraj Iraklion, jižní pobřeží

Ještě v kraji Rethimno je horské městečko Spili. Bude trochu bohatší (nebo má šikovného starostu), protože hlavní bulvár je kompletně předlážděný a na něj navazující uličky na úpatí hor lemují relativně pěkné domy. V městečku je asi nejznámějším místem kašna s 19 lvími hlavami, chrlícími vodu ze skal.

Přes úrodnou nížinu Messara, která je poseta tisícemi foliovníků a turisticky tak není moc zajímavá (plody však jíme všichni), jsme se dostali až k minojské královské vile Agia Triada (archeologické naleziště). Přijeli jsme dříve než trhači lístků, už moc nezbývalo a lezli jsme přes plot. Hezké místo na kopci, charakteristické je, že střepy historických nádob byly ponechány na místě a nebyly poslepovány. Vykopávky provádějí Italové, stejně jako na nedalekém druhém největším minojském paláci Faistos, s pravděpodobně nejstarším divadlem na světě. Toto místo je proslulé nálezem tzv, Faistoského disku (v r. 1908 italským profesorem Halbherrem), s dodnes přesvědčivě nerozluštěným hyeroglifickým písmem. Působí zde italská archeologická škola.

Další zastávka - Gortis, bývalé hlavní město římské provincie, pod jehož správu patřila část severní afriky vč. Egypta. Součástí římského odeonu, jehož podlaha i lavice jsou z mramoru, je do kamenných bloků vytesaný Zákoník dórských osadníků. Je psán zprava doleva (zrcadlově) a zleva doprava, 17.000 znaků v 600 řádcích. Bylo z něj čerpáno pro novodobé zákonodárství. Zajímavá je bazilika Agios Titos ze 7. stol., zřejmě nejstarší kostel na Krétě.

Psiloritis, pohoří Ida, Timios Stavros aneb "která to je"

Ambice, že vystoupáme na nejvyšší horu Kréty Psiloritis (2.456 m) jsme letos neměli (přestože jsme s sebou každý den vozili trekové boty a teplejší oblečení), z webu jsme věděli, že je to na celodenní výlet. A tak jsme se alespoň jednou vraceli z cest po úbočí pohoří Ida, abychom nejvyšší horu viděli. Na jejím vrcholu je kaple Stavros, takže bude jednoduchá identifikace. Když jsme už třičtvrtě hodiny jeli kolem asi pěti vrcholků, z nichž každý mohl být podle úhlu pohledu tím hlavním, rozhodl jsem se pro radikální řešení. V jedné horské vesničce u malé benzínové pumpy (jeden stojan) a ještě menším supermarketu (chladicí box) jsem naskicoval pětici vrcholků z našeho pohledu. Na pátý zleva (můj favorit) vyznačil vrcholovou kótu a jasně napsal Psiloritis a šel se domluvit s obsluhou (už tu pár let určitě žije, bude vědět). Milá starší paní neuměla anglicky (pár fonetických slov ano), za což se mi omlouvala, ale nahradila to ochotou a nepředstíraným zájmem. Nahlédla do mého skicáře (dodnes nevím, co si myslela, že to je) a zavedla mě k mapě, kterou měla pod sklem na stole. Ukázala na pohoří Ida a řekla "all Psiloritis". Zabodl jsem prst na svoji pětku zleva a kontroval "Psiloritis". Opakovalo se to ještě dvakrát a pořád jsem měl šest možností (byla vůbec někdy nahoře?). Pak vyslovila zásadní formulku, znělo to jako "čič". Pochopil jsem: myslí kostel. Šli jsme před její supermarket, ukázal jsem na pět kopců před námi a jal se počítat (zleva) a pozoroval, kdy se jí zalesknou oči a opět vykřikne "čič". Nakonec jsme se shodli na třetím. Ověřil jsem si to na své skice a přepsal Psiloritis na třetí, načež opět "all Psiloritis". Nenechal jsem se již zmást, byl jsem spokojený, že jsme pro budoucí generace jasně definovali, že z pohledu z jihojihovýchodu je nejvyšší hora Psiloritis na třetí pozici. Paní mi, vida jakou mám radost, vrazila do ruky vychlazenou minerálku a když viděla osazenstvo vozu, rozdala každému bonbóny. Peníze odmítla, tak jsme alespoň desetkrát poděkovali. Jsou skvělí.
PS: Když jsem pořádně zazoomoval foťákem, ten "čič" tam byl vidět. Nebo to byla nějaká skála či co...?

Rethimnon

Konečně na závěr našeho cestování jsme si prošli Rethimnon, nejmladšího člena výpravy zajímala zejména Benátská pevnost. Rethimnon byl vlastně město, kolem kterého jsme nejčastěji projížděli. Poslední zastávkou pak byl klášter Preveli, bohužel však už bylo zavřeno.

Najeli jsme celkem 2.054 km, sjezdili jsme celý ostrov křížem krážem několikrát, ale plno hezkých míst jsme museli z našeho itineráře vyškrtnout - někteří členové výpravy již připravují návrat na ostrov. Však nám Kréťané davají naději... neboť práce pokračují!

PS: Poděkování iniciátorce našich cestovatelských lahůdek!