********** Pour féliciter 2013 **********

Tento rok (nebo týden?) mi utekl jako voda. Nebo se mi to zdálo?

Nevynechali jsme tradiční Memoriál Aleše Hřebeského v boxlakrosu. Shlédněte film nebo mojí fotogalerii

Hned jak bylo trocha slunce, vyrazili jsme do Kouřimi na Kolínsku, následně se nechali unést technickou vyspělostí předválečných stavitelů Tvrze Hanička, abychom cestou na sever navštívili Skalní hrad ve Sloupu v Čechách. Nakrátko jsme také, v době konání MFF No. 47, nakoukli do Karlových Varů. A pak už, náš letošní stěžejní průzkum blízkého Bodensee: Jednou se k tomuto tématu vrátím i s fotogaleriemi (na této "týdenní" stránce jen malý předkrm). Krátká návštěva Drážďan a malebné Bechyně na podzim, byla pro nás rozloučením s cestováním (a focením).

Divadelní sezónu jsme zahájili (a bezmála ukončili) derniérou představení Jůlie, ty jsi kouzelná amatérského (nikoliv výkonem) souboru Divadla Bez dozoru, kde jsem měl dokonce možnost fotit.Objevil jsem výborný divadelní portál, kde je velký přehled všech scén a představení, včetně hodnocení jednotlivých divadelních scén i představení. Nikoliv na základě výše uvedeného jsme viděli představení Činoherního klubu Dámský krejčí, kde hraje převážně režírující Ondřej Sokol, známý z Partičky.

Zaskočili jsme také (nadvakrát, protože premiéra se konala / nekonala :-)) do Yspilonky na představení Pánská šatna. Vlastně jsme viděli ponejprv improvizaci, neboť Martin Dejdar zůstal v Americe na letišti a měsíc na to Ypsilonské představení - improvizaci tak, jak měla být (pár lidí na fóru Ypsilonky to první nevydejchalo...). Poněkolikáté jsme tamtéž absolvovali Vánoční večer, tentokrát z první řady (ano, žirafa sehnala lístky), abychom byli blíže kaprovi, kterého připravili herci přímo na jevišti (chutnal!).

Začátkem roku jsme dohnali filmy, které jsme nestihli v předchozím roce. Kromě oskarového Artist (černobílá je prostě černobílá) to byla Železná lady s nestárnoucí (tedy ne v tom filmu) Meryl Streep.

Přiznávám, že nedám dopustit na paní baronku Margaret Thatcher. To, jak zatočila s odboráři... Ale jsme v Česku a tady nám jeden za druhým předsedají v Senátu :-(. Velmi se mi líbil íránský film Rozchod Nadera a Simin, mohu jen doporučit. Skvělá Leila Hatami. Jen pro zajímavost: ženy v celém filmu měli vždy pokrývku hlavy. V islámských zemích ji sice doma nosit nemusí, ale film je "veřejné prostředí" a tedy pokrývka i v koupelně... Na sklonku roku návštěva prvního Hobita, pan Jackson jako vždy perfektní, ale přestože Hobit předchází Pánu prstenů, opakuje se schéma. Ale až bude šestice zkompletovaná... Marketing dobrý.

Když jsem se dočetl, že 43% výdajů z rozpočtu EU jde na zemědělství - kap. 2 s honosným názvem Ochrana přírodních zdrojů a hospodaření s nimi (zemědělství), uzřel jsem, že frantíci budou mít radost. Dotace na všechno včetně ponechání polí ladem - brzy jim radost zkazí číňani. V americe opět vyhrál sociální inženýr Obama. Jak říká v jednom vtipu Lord svému sluhovi po té, co mu tento při čaji přečetl nadpis z Timesů, že "V americe se stal prezidentem černoch" (pozn: britové, narozdíl od američanů, nazývají věci pravými jmény): "To bude mít jeho pán radost!" Dočkali jsme se, Severní Korea má svůj web. Technologie postupuje, soudruzi si jistě chrání svoje. Jakpak se asi na něj dostane běžný korejec? Ale před časem měli rádia jen s jedním knoflíkem, rozuměj jednou stanicí... Pokrok nezastavíš.

Vždycky jsem si myslel, že metanol může být problémem daleko na východě, ale za humny? Věděli jste, že nejlepším lékem je v podstatěco nejvíce se opít?

Voloviny roku 2012: Sedmička spisovatele Ratha, aneb s čím kdo zachází, tím také schází, Nobelova cena míru udělená EU, aneb co chcete, Al Gore a Jásir Arafat ji dostali taky, Hejtmanské volby (bolševici na hejtmanství), aneb máme co jsme chtěli? Říkám si, neměli bychom si opakovaně pročítat a poučit se z Poučení? Problém: voliči nejenom, že nečtou, ale asi je to ani nezajímá. Kdyby totiž ano, nedostala by se šílená squadra kolem Víta Bárty vůbec do parlamentu. A co nás čeká v roce 2013? Jan "totálněbeznázoru" Fischer na Hradě? Doufám, že ne! I když voliči... A co konkrétně mu vyčítám? Kromě absence jakéhokoliv názoru také to, že ač mohl během působení úřednické vlády (dle čísel z jeho webu 460 dní) provést mnohé, neudělal téměř nic (pod heslem kdo nic nedělá nic nezkazí). Kdyby pomohlo vystoupení Tomáše Hanáka, tak proč ne. Normalizační komunista prezidentem?

Díky kamarádům, kteří mě kdysi předělali z běžkaře na (skoro)sjezdaře, jsem se během uplynulých 10 let mohl projet po všech deseti nejlepších sjezdovkách v Dolomitech. Takže děkuju.

Radiožurnál tak dlouho tajil svůj playlist, až jeden šikovný programátor v březnu stvořil tento interaktivní web, kde uživatelé postupně, původně tajný, playlist vytvořili. A hle: najednou to jde. A oficiální playlist dokonce roste! A pokud by vás zajímalo, co se kdy poslouchalo v rádiu v USA? To Buty přišli se skvělým klipem Píseň práce. Počkejte si do konce, dost vtipný. A nebo Karel Čapek v elektronické formě - to je bomba! Archivy města New York zveřejnily foto z historie města.

V astronautice dosáhli úspěchu američani - marťanské vozítko Couriosity posílá informace už od léta. Ale přiblížení se mimozemským civilizacím v tom nehledejme: Cesta k nalezení mimozemšťanů bude dlouhá. Kontrast s informováním západu a tehdejšího Sovětského svazu je vidět na smrti kosmonauta Komarova, rusové odhalují archivy.

Ale abych nekončil truchlivě, občas nemusíte ani do kosmu, abyste si užili přistání ve větru (třeba v Bilbau). No a na závěr snad něco užitečného: chcete jet vlakem? Informační tabule SŽDC, vivat! Jo, a přijďte do Chameleona, je v Lipanské na Žižkově. Hezký celý rok 2013.

********** Pour féliciter 2012 **********

Trvalo mi to hodně dlouho. Pobyt Žirafy na Homolce a pak v Poděbradech mně (nám) udělal trochu čáru přes rozpočet. A tak naše časté vyjížďky k řeckým přátelům (ostrovy, samozřejmě) byly letos vyloučeny. Jenomže: ledva se projevily lázeňské účinky, táhlo to Žirafu na tradiční Memoriál do Radotína. A mě fotit. Mrkněte i na krátký film. Nenechala si rozmluvit ani historicky první vzájemný zápas Česko - Kanada na našem území. Ne že by se kolébka boxlakrosu harcovala přes oceán jen kvůli jednomu utkání. Čekalo nás Mistrovství světa - v tomto sportu poprvé mimo americký kontinent - v Praze. A my byli při tom. Naši splnili předpoklady a skončili čtvrtí(!). Účastníky byli i příslušníci indiánského kmene Irokézů, kteří mohli přijet i díky vstřícnosti našich úřadů, neboť hrdě odmítají kanadské nebo americké pasy. Obsadili tradiční druhé místo.

Řecko jsme nahradili jednodenními výlety po krásách Česka. A nebylo to špatné. Důsledností naší průvodkyně, která ani tentokrát nepodcenila přípravu. Honila nás jak nadmutý kozy po těchto místech: začali jsme v Kutné Hoře s unikátně vyzdobenou Kostnicí Sedlec, majestátním Chrámem Nanebevzetí Panny Marie, Českým muzeem stříbra Hrádek včetně návštěvy středověkého dolu, nevynechali jsme ani kutnohorský symbol - Chrám Svaté Barbory zvenku i zevnitř a procházku městem jsme zakončili vzácnou gotickou památkou Kamenným domem. Fotogalerie Kutné Hory zde.

Dalším cílem byla návštěva Příbramska. Město jako takové moc zajímavé není, a tak jsme se pohybovali v jeho okolí. Začali jsme poutním místem Baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře. Již cestou narazíte na památkově chráněný Dub Sv. Václava ze 17. století, obepnutý kovovou obručí. V Příbrami jsme navštívili galerii Františka Drtikola, příbramského rodáka. Doporučuju, jedná se o stálou expozici tvorby světoznámého fotografa. Dole v dole jsme byli samozřejmě i v Příbrami: Hornický skanzen Březové Hory, důl Anna, kde jsme kromě strojovny prošli také část vodního patra (Wasserlauf). A pak jsme popojeli do Památníku Vojna v nedalekých Lešeticích. Vybudovali ho původně němečtí váleční zajatci, ale předchůdci KSČM (dodnes parlamentní strana!?!) ho po únoru 48' přeměnili na "pracovní" tábor pro nepřátele režimu. Fotogalerie Příbramska následuje.

Rabštejn nad Střelou. Nádherné místo. Honosí se titulem "nejmenší české historické město". Dnes je součástí Manětína a nachází se zhruba na půli cesty (trochu severovýchodním směrem) mezi Plzní a Karlovými Vary. Pro mě a na focení bomba! Nad malým městem se zachovaly pozůstatky středověkého hradu - části hradeb a okrouhlá věž. Dominantou městečka je bývalý klášterní kostel Panny Marie Sedmibolestné s budovami kláštera servitů. V těsném sousedství je (bohužel) nepřístupný zámek. Ale nejbližší okolí přímo vybízí k procházce. Příroda, bývalý lom, řeka Střela a lesy. Nebo malý židovský hřbitov a měšťanská architektura. Strávili jsme tady celý den a vůbec nám to nevadilo. Po kamenném mostě jsme se vrátili na cestu ku Praze.

Dvojměstí Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, mimochodem jedná se o nejdelší název českého města, byl naší další štací. Začali jsme však Skanzenem v Přerově nad Labem, jedné ze součástí Polabského národopisného muzea. Sousední Zámek byl bohužel nepřístupný, ale zhruba 100 kroků od něj je Muzeum moto velo se stálou expozicí historických bicyklů a motocyklů z let 1885 až 1955. Prostě: Krásné staré stroje. Zámek v Bradýse nad Labem a složitá procházka souměstím se Starou Boleslaví (byl zavřený jediný most spojující obě části) byl zakončen se západem slunce, vše samozřejmě nafoceno.

Po týdenním oddychování jsme vyrazili na české Stonehenge - Kounovské kamenné řady. Zajímavý úkaz. Jen cedule ze staré Karlovarské na Kounov, když jsme jeli z Rabštejna, se vtiskla naší průvodkyni do paměti. Pak teprve vznikl itinerář. A abychom uspokojili našeho malého (t.č. již dvoumetrového) potomka, navázali jsme návštěvou Muzea sportovních vozů Lány. A zakončením byla prohlídka státního Hradu Krakovec nedaleko Rakovníka. Určitě znáte z filmu Ať žijí duchové! K nahlédnutí skromná fotogalerie.

Kombinaci zážitků z hlediska technického a ryze přírodního jsme zopakovali při další cestě: Muzeum Lužná u Rakovníka vzniklo relativně nedávno (15 let). Velké množství exponátů může za to, že ztratíte pojem o čase, když sledujete, co dokáže um lidských mozků a rukou. A proto druhá část výletu vedla ke spiritistickému místu. Viklany u Žihle, vzpomínka na dobu ledovou. Ticho, klid, vůně lesa, žádná technika. Jen Bába, Dědek a Skalní městečko. Pár foto zde.

Mates se spolužáky dali svému třídnímu dárek: tandemový seskok padákem na letišti Příbram, Dlouhá Lhota. Byli jsme se podívat. Nevím, zda to někdy zkusím :-). Druhý půlden jsme se zastavili na Dobříšském zámku a nafotili francouzský zámecký park. Doporučuju návštěvu.

V našich toulkách příbramskem jsme nestihli plánovanou návštěvu Staré Huti u Příbrami, letního sídla Strž, kde rád trávil čas Karel Čapek. Tak jsme to napravili. Moc pěkná expozice, hezké místo. Nedivím se mu. Poslední fotogalerie zde.

Pomalu jsme začali chodit do divadel. Nejdříve na osvědčené kusy: Záskok na domovské scéně Cimrmanů. Premiéru hry amatérského Divadla Bez dozoru (mají konečne nové a pěkné stránky) Charleyova teta jsme také zvládli (povedlo se, jděte na to) a šéfová, povzbuzena úspěchem zkoupila na podzim část repertoáru Činoherního klubu. Viděli jsme hry Bůh masakru, Ujetá ruka, kvůli naší mládeži opětovně již přeobsazené Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a na závěr mně nejvíce se líbící mrazivý kus Pan Polštář s výborným Ondřejem Vetchým. Budeme muset ještě Činoherák v příštím roce navštívit! O Vánocích ještě exkurze do Divadla v Celetné na Kašparovu slávu Vánoční.

Před loňskými Oskary 2011 jsem měl velkého favorita ve filmu Králova řeč (v originále King's speech) a výsledkem jsem byl příjemně překvapen. Vyzdvihl bych alespoň dva protagonisty. Krále hrál Colin Firth, jeho léčitele/terapeuta Geoffrey Rush. Jen kvůli těmto výkonům stojí za to pořídit si DVD. Z našich filmů jsme letos stihli jen film Alois Nebel (čtyři hvězdy) a trochu mě to mrzí. Snad to letos napravíme. Podívejte se jak tento poloanimák vznikal. Z cizích letos favorita na Oskara nemám, doporučit však můžu tyto filmy: Černobílý svět (v orig. The Help), Drive (výborný thriller), netradiční Pomáhat a chránit (v orig. The Guard), skvělý Brendan Gleeson (znáte ho z V Bruggách), smutně veselý 50/50 (až na ten - pro mě - rozpačitý konec). Větší šanci bude mít mainstreamové Zrození planety opic (v orig. Rise of the Planet of the Apes), avšak mně vadily příliš "lidské" pohyby opic vč. mimiky). To já bych klidně vsadil na Půlnoc v Paříži (v orig. Midnight in Paris) do devadesátky slibujícího režírovat Woody Allena. Hlavní cenu asi nevyhraje, ale něco by mohl (že by originální scénář?). Na filmový závěr: Odcházení režiséra a scénáristy Václava Havla se mi až na výjimky některých hereckých výkonů (např. Oldřich Kaiser) jako celek nelíbilo (přílišná snaha o absurditu a přehrávání za každou cenu).

Odchod Václava Havla jako člověka je v první řadě rodinnou záležitostí. Myslím, že každý (jeho přátelé a známí i ti neznámí lidé) měl šanci se rozloučit podle libosti. Debaty, zda to bylo příliš, jsou nesmyslné (existuje knoflík na vypnutí apod.). Nejsme v Koreji (té "lidové"). Každý chybuje, ale u V.H. převažuje činnost směřující ke svobodě nás všech. Tak jsem ho, přes všechny možné jiné pohledy na svět, viděl já.

Nemám rád odboráře, to přiznávám. Jejich krach stávky (bohužel ne té zdravotnické, plody vládního ústupku, již sklízíme) mě potěšil. K tématu glosa na Viditelný macek. Po těch všech šílenostech s Věcmi veřejnými (vzpomínáte jak to s námi i Standa myslel upřímně?) se začíná skákat na udici Andreje Babiše. Proč?

A jak pokračuje boj proti globálnímu oteplování? Asi jako boj o zrno nebo proti mandelince bramborové. Nebo se globální oteplování ztratilo?

A tak už jen něco humorného v příběhu dvou mozků. A až budete hledat, kde bydlí vaši jmenovci, tak klikněte na kde jsme? Dobrou noc!

***** Pour féliciter 2011 *****

K létu patří cestování. K našemu cestování patří řecké ostrovy, vášeň naší průvodkyně. Za archeologickými vykopávkami, krásnou přírodou a milými lidmi jsme se vydali i letos. Vybrán byl Kos, jeden z dodekanésských ostrovů. Vybrán byl zejména proto, že se v jeho blízkosti nachází další ze sedmi divů světa, jež chceme navštívit (pyramidy si schováváme nakonec, ty na rozdíl od těch, které jsme viděli - neviděli, stojí a nikdo je nemůže(?) vzít), turecký Halikarnass, dnes město Bodrum. A jako vždy bylo připraveno nějaké překvapení, tentokrát cesta na nedaleký ostrov Nisyros, v podstatě spící sopku. Na Kosu (foto vlevo nahoře, Camel beach) jsme strávili většinu času a projezdili jsme ho křížem krážem. Byli jsme při tom zkoušeni z přednášených historických dat, došlo i na kvíz rodáků a osobností (mj. Hippokrates) spjatých s ostrovem. Prostě pravá dovolená ;-). Od Bodrumu jsme toho moc neočekávali, kromě hrobky krále Maussolla (resp. toho, co z ní zbylo). Mauzoleum ani mnoho lidí nenavštěvuje (k jejich škodě, muselo být úžasné). Johanitských hradů jsme při našich putováních po řeckých ostrovech viděli již hodně a tenhle byl, bohužel, po turecku marketingově uchopený. A nakupovat (většinový zájem přijíždějících turistů) nechodíme. To Nisyros (foto vpravo, kaldera, kráter Stefanos), to byla jiná kategorie. Umluvit majitele autopůjčovny na Kosu, že si na vlastní riziko zajezdíme jeho autem po Nisyru, nebyl až takový problém (pojištění tam neplatí, jak by nás prý odtud dostával). Dostat se lodí (ne trajektem ani malým trajektíkem) tam a hlavně zpět (to rozhrnuli sedačky a narvali na kocábku auta dokonce tři, jedno i s melounama) bylo trochu dobrodružnější. Zvlášť, když zaplacená loď druhý den nepřijela. Nisyros nám všechno vynahradil, jak je snad vidět na fotogalerii. Dost na tom, že by tam žirafa chtěla bydlet. I když: preferuje Kokkari (Samos), který si letos po roce znovu střihla.

Nedávno jsem se vrátil z krátké fotografické expedice, jejímž cílem bylo čínské velkoměsto Shanghai (Šanghaj). Pravda, její nedílnou, nikoli však hlavní, součástí byla návštěva světové výstavy EXPO 2010. Velmi záhy jsme si potvrdili, že ve výstavních prostorách není nač koukat (čest vyjímkám) a já osobně se soustředil na architekturu jednotlivých pavilonů. Samozřejmě jsme navštívili i českou expozici, rozhodně však nebořila rekordy v návštěvnosti (do čínské jsme se ani nedostali, byla nutná včasná ranní rezervace). Na dokreslení snad dva postřehy: hned u vchodu slovenského pavilonu výstava (prodejce?) vinných skleniček (že by nová velmoc?), korejští soudruzi pak na jednom světelném panelu tvrdili, že mají "ráj pro lidi" (myslím ti lidově-demokratičtí, co jejich obyvatelé umírají hlady). S poznáním (z mé strany očekávaným), že jeden den stačí, jsme zbytek pobytu věnovali městu a výletu do okolí. Co mě hlavně zujalo? Stavby výškových budov ve čtvrti Pudong, jmenovitě nejvyšší čínská stavba Světového finančního centra (SWFC) (foto vlevo dole, Pudong, World Financial Center a Jin Mao Building) a její observatoř. Protože vyhlídková podlaží jsou uvnitř "otvíráku", není z nich vidět kolem dokola. To se dá suplovat na televizní věži zvané Perla orientu (Oriental Pearl), kde se fotograf může opravdu vyřádit. Zvláštní pocit: stojíte na skleněné podlaze a pod vámi tepe život velkoměsta (nějakého čtvrt kilometru...). Jako stavař vím, že sklo nepraskne a pokud mě něco drží (a může teoreticky prasknout), je to ocelový vykonzolovaný nosník. První nejisté kroky vedou po něm, než si to uvědomím...:-). Pak už vesele běhám po skle a fotím. A to mám normálně závratě :-o. Naproti Pudongu, přes řeku, je čtvrť Bund, kde se mísí relativně stará architektura (francouzský a britský vliv), nová výstavba a torza úzkých uliček staré čtvrti, kde se život odehrává před malými domky (živnosti, vaření, praní, hry i odpočinek). Zajímavým zážitkem (na cestě z letiště) je jízda rychlovlakem Maglev. 430 km/hod v téměř absolutním tichu a bez jakýchkoliv rázů. Rychlost jsme si uvědomili až v momentě, kdy nás míjelo v protisměru dvojče. Chrám Jadeitového Buddhy (Jade Buddha Temple) v samém centru města je hojně navštěvovaný jak turisty, tak číňany. Je obklopen desítkami obchůdků nabízejících upomínkové předměty a další zbytečnosti. Nedaleko jsme díky dobrému muži s výborným čajem absolvovali malou exkurzi ve fabrice na hedvábí. Pěkně od kokonů až po produkty. Cesta vlakem (rychlík, čistý a opravdu rychlý) do nedalekého města Hangzhou k Západnímu jezeru byla jediným vytržením z 14-ti milionové Shanghaie. Pokud mám ještě na něco upozornit, pak jsou to místní lidé: vesměs příjemní, ochotní a ti mladí vcelku výborně ovládající angličtinu. Snad se mi již brzy podaří dát něco na zdejší fotogalerii.

Ještě než jsme podnikli cestu na řecké ostrovy, stihli jsme po delší době koncert Karla Plíhala. Kam chodí na své úžasné básničky, kterými prokládá jednotlivé písničky, nevím, ale skutečností je, že svůj repertoár v tomto směru stále rozšiřuje. Neváhejte a sežeňte si knížku Jako cool v plotě, kde jich jsou kvanta. Neopakovatelná poetika! A dále jsme absolvovali již druhou premiéru divadla Bez dozoru, hru Michaela Coonyho Habaďůra. Moc povedená inscenace, škoda jen, že frekvence aktualizace webových stránek souboru je ještě delší než můj občasný upgrade zde umístěného ambiciózního občasníku Co týden dal...;-).

Z filmů poslední doby zůstaly v paměti Českými lvy ověnčený Protektor, zase jednou filmařina (kamera, exteriéry) režiséra Marka Najbrta. Umírněnost hlavních představitelů určitě pomohla. Pravda, viděli jsme ho rok po premiéře, už jsme věděli do čeho jdeme a o to horší měl pozici. O něco níže bych postavil Renčův remake Hlídač č. 47. Výborný Karel Roden, asi nejlepší současný herec u nás. Některé herecké výkony byly ale podle mě nepřesvědčivé. To se nedá říct o Vladimírovi Dlouhém v jeho předposlední filmové roli. Oba dostali právem České lvy. Premiérový Single man, v hlavní roli Colin Firth, mohu jen doporučit. Dle mého názoru dobré rozuzlení a výkon již zmíněného herce. Minimalistický film Najal jsem si vraha, který v roce 1990 natočil finský režisér Aki Kaurismäki, byl pro mě filmem měsíce. Celou dobu promítání jsem byl přesvědčen, že je natočen tak začátkem 70. let. Tak na mě působila pomalost a ospalost. A Jean - Pierre Léaud v hlavní roli? Posuďte sami.

Tak koalice už tři měsíce vládne. Nebude to lehký. Lidé jsou různé. Všichni ti přemoudřelí někdy narazí. Třeba jako budoucí dinosaurus, málem se utopil ve strategii a koncepci. A když už jsme byli na začátku u Řecka, tak jeden zajímavý názor německého profesora na nás a Euro.

Letošní udělování Oskarů bylo nakonec soubojem filmů Avatar režiséra Jamese Camerona a Smrt čeká všude jeho bývalky režisérky Kathryn Bigelow. Jak už to tak v Hollywoodu chodí, našlo se několik přátel dramatického příběhu a tak vyhrál dobrý leč nikoliv nejlepší film místo velkofilmu (na truc?). Oba jsem viděl a tak bych dal hlas třetímu vzadu a to jsou Hanebný parchanti Quentina Tarantina (ale já nejsem v Hollywoodu). Naštěstí za vedlejší roli bodoval Christoph Waltz, který, jak jsem psal už minule, mě velmi, opravdu velmi :-) zaujal. Z dalších filmů, které jsme měli možnost vidět, stojí za pozornost zejména (jen telegraficky) Chlapec v pruhovaném pyžamu a The Courageous Heart of Irena Sendler, oba týkající se 2. světové války a židovství. Další na řadě jsou dva podobné filmy Krvavá neděle týkající se IRA (Irská republikánská armáda) a Baader Meinhof Komplex popisující vznik RAF (Frakce rudé armády) v tehdy západním Německu. Velmi zajímavým filmem byl Božský, popisující zákulisí vlády několikanásobného italského premiéra Giulia Andreottiho. Film, který nešel u nás do distribuce, popisující události ve Rwandě se dá sehnat pod názvem Shake Hands with the Devil. Stejné téma jako Hotel Rwanda, jen natočeno z pozice vojsk OSN. Z animáků je zajímavý Valčík s Bašírem o masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla očima mladého izraelského vojáka. A také The Secret of Kells - irská legenda o keltské knize. Za to akční Sherlock Holmes mě kromě exteriérů Londýna, triků a výkonů herců v obou hlavních rolích - Robert Downey Jr. jako Holmes a Jud Law jako Dr. Watson - svým příběhem nechal klidným.

To naše poslední divadelní aktivity se řadí k dobrým počinům. Asi nejslabší (ale nikoliv k nekoukání) byla původní hra Vrátíš se ke mně po kolenou autorů Ivy Janžurové a Stanislava Remundy (zároveň se ujal režie). Oba protagonisté byli (jedinými) herci. Výkon "Janžurky" byl neoddiskutovatelný, úctu si zaslouží zejména vzhledem k věku i pan Remunda. V témže Branickém divadle jsme viděli Smíšené (po)city, kde v hlavních rolích tohoto sice předvídatelného, ale mistrně zvládnutého konverzačního kusu září nestárnoucí Jana Hlaváčová a Petr Kostka v režii Luďka Munzara. Páni herci! Když jsme letos 26. května konečně shlédli poslední Cimrmanovskou hru dvojice Smoljak / Svěrák v Divadle Járy Cimrmana nazvanou České nebe (nebylo téměř šance se skoro rok a půl na ní dostat, díky za lístky!), netušili jsme, že jsme svědky předposledního divadelního výstupu Ladislava Smoljaka. I když nějaké informace o jeho zdravotním stavu byly, dnes nad ránem, než jsem začal psát tyto řádky, Ladislav Smoljak zemřel. Jak řekl Zdeněk Svěrák, teď je jistě v českém nebi... Mimochodem, kus je to tradičně v duchu Cimrmanovských her dobrý, v alternaci se Svěrákem si něj určitě zajděte, divadlo jezdí štace po celém Česku. Když si vzpomenu, že svoji první a dodnes nejoblíbenější hru, Hospoda na mýtince, jsem v Děčíně viděl před více než třiceti lety...!

K Vánocům jsem od ježíška (děkuju!) dostal lístky na moji oblíbenou kapelu The Alan Parsons Project (viz obr. vpravo dole, foceno mobilem). Založil ji původem zvukový inženýr Alan Parsons a muzikant Eric Woolfson (zemřel na sklonku minulého roku). Parsons dělal zvukového mistra jak Beatles - album Abbey Road, tak Pink Floyd na nejlepším albu The Dark Side of the Moon. Jejich muzika (zejména instrumentální skladby), byla známa a zhusta používána zejména jako filmový podkres (dokumenty). Nejznámější skladbu Eye in the Sky určitě znáte. Alan Parsons Project vystoupili (poprvé v Česku) v Kongresovém centru, zde krátká recenze. Já jsem totiž neobjektivní. Začátkem 90. let jsem si půjčil všech deset jejich alb v tehdejším obchodním domě Kotva, ač půjčovali jen čtyři kusy na osobu. Musel jsem jim připadat jako blázen (asi téměř nikdo si tuto kapelu nepůjčoval) :-). Květnu vévoldila návštěva koncertu Mezinárodního festivalu akustických kytar 2010 pořádaného - kým jiným - Standou Barkem. Že byla účastníkem skupina Njorek je díky jeho přítomnosti v kapele jasné. Různorodost hudebních stylů zajišťovali jednotliví protagonisté - Sándór Szabó (jazz a národní hudba), asi nejlepší Mamadou Diabate (etnická hudba), hrající na africký nástroj ngoni a jehož doprovázel na perkuse afroameričan (tedy černoch) z Braníka Papis Nyass. Kluci v rámci Percussion Mania hráli jak o život. No a skupina Kititi z Konga mi připomněla hudbu, kterou jsem slýchal v hospodách z televize při mé návštěvě Keni (střední proud).

Tak naši hokejisti (ne my), podceňovaní, vyhráli! Takhle prožíval finský komentátor Antero Mertaranta naše semifinále se Švédy. Pamatujete na něj při olympijském triumfu Špotákové? To ve volbách, myslím, rozhodli opravdu voliči. Dali stop plíživému návratu komančů (je jedno zda v oranžovém nebo červeném) a hlavně způsobům jednoho mocichtivého ega z páté cenové skupiny. Jak hezký to byl pohled. A nemyslím, že za to mohl klip, dle mne jemná nadsázka, Přemluv bábu. Ani pravdivá Pohádka o 13 důchodech. Však voni to kluci a blonďatý holky z VV ještě trochu zamotaj. Mějte se a jedna na závěr od aTea: aTeo na titulce Reflexu.

***** Pour féliciter 2010 *****

S těma zádama to nakonec trvalo pěkně dlouho... A kromě "povinné" návštěvy řeckého ostrova Samos s odskokem na jeden ze sedmi divů světa - hledejte v Efezu - jsme toho letos moc nenavštívili. O Sámu se rozepsala žirafa v cestopise Samos s CK Teror. K tomu není co dodávat. A pak už jen po dlouhé době podzimní návštěva zajímavého kousku krajiny v chebském výběžku - přírodní rezervace Soos (díky Černochům!). Inspirací nechť je třeba tato fotogalerie. Skončilo léto, málem začala zima, aby se vrátil (ještě na chvilku) podzim. Ještě že ten měsíc je pořád stejný... (viz obr. vpravo nahoře) Teda, jestli se o tom přesvědčíme, až tam opět přistane člověk, jako koncem šedesátých let v lunárním modulu několikrát američané. A jestli se do té doby neuvaříme :-). Kdo se v tom má vyznat, vždyť v den, kdy píšu tyto řádky, padají téměř stoleté teplotní rekordy (se znaménkem mínus, samozřejmě). Díky zádům jsem chyběl na Jesenickém surovci. Otázka je, zda to (pro mě) nebylo tak lepší.

"Horký" podzim pokračoval flagrantním porušením (kolikátým už) dohod o rozpuštění sněmovny. Šaman to napsal za mě. Taky jsem viděl to tlemení u Moravce. A pak si přečtu bláboly největšího poplety a je mi jasno. Snad to ani nečtěte. To si raději najděte chvilku na Co se stane po přistání mimozemšťanů na hustě osídleném území kdesi ve střední Evropě.

Ale pryč od politiky. Úplně jsem zapomněl na naši již druhou návštěvu Divadla Buchty a loutky, představení Kabaret Kaka aneb Preapokalyptický kabaret plný plnotučné nemrtvé zábavy. Kus určený pro užší spektrum diváků a pidisálky. Už jsme věděli, do čeho jdeme, takže žádné překvapení ani zklamání. Ve filmovém okénku bych mohl doporučit několik zajímavých filmů, pár bylo "někde mezi". K těm prvním určitě patří Hanebný pancharti (v originále Inglourious Basterds) od (mého oblíbeného) Quentina Tarantina. Kromě v zajímavé poloze hrajícího Brada Pitta mě zaujal hlavně rakouský televizní (!) herec Christoph Waltz. Určitě díky roli lovce źidů Hanse Landy, ale také díky dlouhým dialogům (s francouzským mlékařem, majitelkou kina / uprchlicí Shosannou). Vůbec dialogy, kdy se zdánlivě nic neděje, mně připomínají předposlední Tarantinův "půl"film Grindhouse: Auto zabiják, který ani u některých jeho obdivovatelů tolik neobstál. Na Bastardy ale zajděte, máte-li rádi Pulp Fiction! Úplně z jiného soudku je District 9, celovečerní prvotina jihoafrického režiséra Neilla Blomkampa. Jiné sci-fi, dalo by se říct. To Clint Eastwood už má za sebou více než třicítku režií a jeho poslední film Gran Torino (hraje i hlavní roli), dává otázku - čím starší tím ... no rozhodně ne horší. Dejte si na DVD. Ještě v kině stihnete 2012 německého režiséra velkofilmů Rolanda Emmericha. Co se týče triků, není co řešit - když je invence a peníze. Pokud jde o příběh, už tu několikrát byl v podobných filmech, ale hollywoodský konec a zejména natahování (poslední hodina už nemusela být) mně celý dojem zhatilo. Snad jen malá vedlejší role Woodyho Harrelsona :-)))... To další celovečerní debut, tentokrát český, režiséra Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle bylo jiné kafe. Přestože nějak nemusím Kryštofa Hádka (hrál dobře), výkony Karoliny Gruszky a zejména Martina Huby (pokolikáté už) mě potěšily. Uměřený a tím pádem dobrý byl i Jan Kraus. Doufám, že to budou promítat až do voleb (...já vím, stejně by to na voliče nemělo vliv). Poslední premiérou "tohoto týdne" byl Galimatyáš (v originále Micmacs a tire-larigot, režie Jean-Pierre Jeunet, tvůrce tak rozdílných dílek jako Delikatesy, Vetřelec 4: Vzkříšení nebo Amélie z Montmartru. Budete-li na tento film koukat optikou právě vynikajících Delikates, pak nebudete zklamaní. Kdo čeká příliš logiky v příběhu, ať zůstane raději doma, o tu totiž tolik nejde.

Hudební svět se nezastavil. Jarek Nohavica nabídl na svých stránkách ke stažení další mp3 CD Album Virtuálky, které dělal formou jakýchsi fejetonů od jara do podzimu. Stáhněte si! Jo a zde je Recenze recenze. Navštívili jsme přidaný koncert "nemoderného chalana" Mekyho Žbirky v rámci jeho Acoustic tour Miro Žbirka 2009. Odkaz Beatles a vůbec anglických kytarových kapel, kvalitní muzika, texty a jeho skromnost je to, co mě na něm vždy bavilo. Jo a koupili jsme si poslední CD - Empatia. Dobrej vánoční dárek! Díky zde již mnohokrát zmiňovanému festivalu Kytara napříč žánry jsme s hudebním švagrem navštívili koncert dvou rozdílných královen kytarové hry - Vicky Genfan a Jennifer Batten (viz foto vpravo dole) v Paláci Akropolis. Jejich spolupráce začala poměrně nedávno. Zejména Vicky Genfan se nám líbila. A to Jennifer Batten hrála v kapele velkého Michaela Jacksona (mj. i v Praze v rámci jeho HIStory Tour). Pár fotografií aneb jak to vypadalo na koncertě.

A na závěr už jen snad to, že Nova se taky jednou nechala pěkně nachytat. A že Federer je zpátky a umí opravdu neuvěřitelné kousky. No a pokud se budete chtít pobavit pěknými kolážemi, pak rozhodně na aTeo. Ostatně každý den je jeden artefakt z tohoto portálu na Neviditelném psu. Tak hezké Vánoce!

Když už jsme u toho sportu, nelze opomenout každoroční Memoriál v Boxlakrosu v mekce tohoto sportu v Radotíně. V letošním ročníku opět triumfovali borci z Megamen Boston opět s brankářkou(!) v týmu. A pak že to je tvrdý sport. Zde jsem zanechal malou fotogalerii. Domácí tým Radotína si naopak měsíc po té spravil chuť obhajobou mistrovského titulu. Už po čtvrté za sebou, takže gratulujeme! A já když teď nemůžu sportovat, můžu sport alespoň fotit.

Z kultury mám(e) dva velké zážitky. Koncert skupiny Eagles v pražské O2 aréně jsme s Hanym navštívili bez přílišného očekávání, ale byl to nářez. Plně se ztotožňuju s touto recenzí. "Kluci" na pomezí folk-country-rock válejí dodnes a je jen škoda, že nevydávají více desek. Druhým překvapením byla nedávná premiéra hry Nerušit, prosím! (napsal anglický dramatik Ray Cooney) amatérského souboru Divadlo Bez dozoru. Skoro tříhodinová hra bez hluchých míst, plný sál a hlavně výkony protagonistů, kteří hrají evidentně rádi (věřím, že i kdyby hráli jen pro sebe). A Oszi v roli George Pigdena? Běžte se podívat a posuďte sami! Pro nás divadelní událost nejen tohoto roku.

Filmový průmysl zásobuje multikina a domáci videotéky pořád něčím novým. Nic nezkazíte návštěvou filmu Coco Chanel (v originále přesněji Coco avant Chanel) neb se nejedná o životopisný film v pravém slova smyslu, ale zobrazuje jen fragment ze života budoucí dámy světové módy. A (nejen) proto (dle mě) je ten film dobrý - nacpěte celý život do dvou hodin. Kromě hlavní představitelky Audrey "Amelie" Tautou se mi líbila postava Étienna Balsana, kterou hrál pro mě neznámý belgičan Benoît Poelvoorde a taky dobře. Zajímavé filmy za poslední dobu byly určitě animovaný Persepolis, autobiografický film proti kterému protestovala i Íránská vláda, Až na krev, Oscar za kameru a hl. roli v podání Daniela Day-Lewise, opět animovaná Koralína a svět za tajnými dveřmi, rodinný film, jen na něj neberte úplně malé děti, Duel Frost/Nixon, stojí za to vidět, Předčítač, kdyby pro nic jiného, tak Kate Winslet (nahota v tom nehraje roli).

Do konce srpna se zajděte podívat na výstavu ARCHITEKTI DaM do Galerie Jaroslava Frágnera. Bylo pěkné vidět, že něco z architektury se i realizuje a dokonce jsme se na něčem mohli i podílet. I když někteří jsou pamětníky začátků Čtyřlístku, který slaví (jako ostatně letos kde kdo) sórok. A stejně jako skoro každý, viděl K. Jacques u Krause v Uvolněte se, prosím! Ale na rozdíl od Katušky každý ví, co to biomasa skutečně je. Volební spot Zelených už jen potvrdil, že není kde brát. Volit však můžete třeba nejkrásnější české slovo. Tady jsou propozice. To u Českého papaláše máte smůlu. Vyhrál - hádejte kdo? Že by třeba za tohle?

A teď: hurá na Sámos!

Ani divadlo jsme tentokrát nezanedbávali. Po více než dvaceti letech jsme viděli obnovenou premiéru Divadla Josefa Dvořáka, původně v Semaforu uváděného představení S Pydlou v zádech. Mé obavy, jak v "nové" době bude představení působit, se trochu potvrdily. Nutno však přiznat, že obecenstvo se smálo a v určitých případech i brečelo smíchy (samozřejmě při eskapádách principála). Josef Dvořák v inscenaci nezměnil snad ani slovo (opět: co vypadá jako improvizace je je tvrdě nazkoušené), chyběla Jana Paulová, Markéta Hrubešová jí dle mne nenahradila (ten, kdo neviděl před dvaceti lety, to samozřejmě může vnímat jinak). Zato další divadelní kus v témže Branickém divadle, Příliš drahá Mathilda, byla hereckým koncertem Vladimíra Dlouhého a Jiřiny Jiráskové. Recenze nelže (jen za Veroniku Freimanovou byla alternace, tak nelze posoudit její výkon). Posledním kulturním počinem byl koncert citeristy a "njorka" Michala Müllera ve Starém purkrabství na Vyšehradě. Příjemný hudební zážitek, někdy vyzkoušejte. Absolvoval jsem s foťákem na krku a takhle to dopadlo. A byl to Michal, kdo nás upozornil, že původem íránský muzikant Shahab Tolouie má koncert u příležitosti vydání alba Tango Perso. Na křtu, kde kmotry byli Radim Hladík a Jiří Srnec bylo v Divadle U hasičů úplně plno! Kombinace perské etnické hudby a španělského flamenca v podání Shahabovy kapely s převahou hráčů na percuse a výborné tanečnice. To byl ale nářez!

Ve filmovém okénku zmíním několik zářezů na pažbě. Na film Australia jsem šel s předsudkem romantické červené knihovny, ale pominu-li hollywoodský konec, je to dobrý film, kamera a hlavně výkony jednak australského režiséra Baze Luhrmanna (Moulin Rouge) a zejména domácí dvojice Hugh Jackman, Nicole Kidman. Film sice v Oscarech nebodoval, ale třeba australská příroda za to stojí. V dalším filmu Nouzový východ (v originále Revolutionary road) anglického režiséra Sama Mendese (mj. výborná Americká krása) se čekalo na setkání "titanicových" Leonarda DiCaprio a Kate Winslet. Leoš i Katka v retro filmu výborní, jejich starosti asi skoro každý zažíva a příběh je dost předvídatelený. Z Českých luhů a hájů jsme viděli Českého lva získavšího film režiséra a experimentátora Petra Zelenky Karamazovi. O Ivanu Trojanovi není třeba mluvit. Na ostatní filmy umístěné na lvech se chystáme (prostě to nestíháme, teď je budou aspoň opakovat). Z rubriky DVD nebo "Na zdi" jsme stihli i starší filmy. Oddychová Malá miss Sunshine, oscarový Tahle země není pro starý bratrské dvojice Ethan a Joel Coenovi se zarputilým a unaveným Tommy Lee Jonesem a "úžasně" vyšinutým Javierem Bardemem a konečně nenápadný, ale o to více překvapující film V Bruggách (v originále In Bruges) britského režiséra Martina McDonagha s unuděným(!) Collinem Farrellem a "strejdou od vedle"(!!) Brendanem Gleesonem v rolích dočasně odklizených zabijáků. Ze všech filmů výše uvedených doporučuji tento.

V posledních týdnech mě zaujal příběh otce Fedora Gála. Takových je určitě tisíce, zmapování znamým čechoslovákem je však hodně netradiční. Abych to trochu odlehčil, každého z nás se určitě týká nesmyslnost některých bankovních poplatků. Letos v žebříčku absurdit zvítězil poplatek za nadměrný bankovní vklad. A úplnou bombou je informace, že Hana a Hana byly přesunuty na iDnes ;-). Za to nejúspěšnější podomní prodejci bývalý premiér Stáňa a perla Šárka nám ukazují, jak se zabezpečit v období ekonomické recese. Však samolepky "stydím se za svého premiéra" už brzy budou zase k upotřebení...

***** Pour féliciter 2009 *****

Ve svém každotýdenním (;-)...) přehledu událostí jsem "přehlédl" jednu velmi důležitou: mistrem republiky v Boxlakrosu se v říjnu stalo potřetí za sebou mužstvo LCC Radotín v neuvěřitelně napínavém play-off s týmem LCC Jižní Město. Oba dlouholetí rivalové tvoří páteř reprezentace, která se již začala připravovat (zatím hlavně mentálně) na mistrovství světa v boxlakrosu, které bylo přiděleno na rok 2011 do Prahy. O2 aréna (bude-li se tak ještě jmenovat) tak uvidí světové finále (Kanada, Irokézové nebo snad naši?) v tomto tvrdém a rychlém sportu.

Vidět začátkem listopadu na Václavském náměstí v Praze pochodovat od koně člověka v plavkách, ploutvích, se šnorchlem a ještě k tomu s golfovým vybavením není jen tak. Zuřivému fotoreportérovi se to povedlo!

Vždycky, když je tady fenomenální kytarista Tommy Emmanuel, nemůžeme chybět. Tentokrát v Kongresovém centru Praha, opět v rámci festivalu Kytara napříč žánry. Hostem hned na začátku byl Steve White, který rozehřál publikum v bývalém komunistickém sjezdovém paláci svoji multifunkční hrou (nahradil malou kapelu) blues. Pak už nastoupil Tommy Emmanuel a po již obvyklém zážitku z jeho hry (připomínám perkuse hrané na opotřebované kytaře, z žádného CD to nepoznáte). A navíc vystoupení okořenil společně s uskupením The Eve Quartet Prague. V Americe hraje Tommy taky s komorním kvartetem. Když se letos s trochou nedůvěry nechal přemluvit, že si zahraje s cizíma holkama z Česka, netušil, že po zkoušce prohlásí, že jsou mnohem lepší než jeho tradiční partnerky. Můžeme to potvrdit i z hlediště. A to nám uteklo večerní povídání a hraní Tommy Emamanuela ve Švandově divadle den předtím. Sakra!

Koncem listopadu konalo se, v rámci oslav nemalého výročí jednoho z Horáků a členů PLSS (neboli Podbrdského lyžařského spolku SKOL), cituji: Rozšířené zasedání sommeliérské sekce PLSS s doprovodným programem konané u příležitosti oficiálního otevření nové klubovny. Přilehlá vinotéka, jistě nejlepší v podhradí Loketského hradu (viz obrázek), dala mnoho příležitostí probrat témata k diskuzi (opět cituji): Vliv časového faktoru na víno a ženy, Svatý Martin a víno, vertikální a horizontální degustace a další (vybírám: zpěv, jídlo!!!). Blíže v kronice PLSS. Aby si ctěný čtenář nemyslel, že se jen pilo, tradiční Kritérium prvního sněhu, které degustaci předcházelo, letos dostálo svého jména. Nasněžilo v noci před tradičním závodem na božídarský Plešivec, o čemž tentokrát svědčí i kamera veřejnoprávní ČT v rámci Událostí, která zaznamenala vskutku první běžce v bílé stopě asi nejen v Krušných horách, ale snad v celé republice. Potvrzuji, že jsme mazali všichni :-).

Blížící se Vánoce oslavujeme již tradičně kulturními počiny. Koncert skupiny Bratří Ebenů v souvislosti s "velkou tour" u příležitosti vydání nového alba Chlebíčky, tentokrát v Městské knihovně, přinesl tradiční výkon všech protagonistů vč. folk-rock-jazz uskupení kapely sestávající z výborných hráčů (bratry samozřejmě nevyjímaje). Na desce je pár podařených kousků vč. opakovaného výletu do jiného žánru. Po trampské (Nedvědech) tentokrát narážka na elektrický folklór (kdo jiný než Čechomor?) v písni Folkloreček. Až u Vás Ebeni budou, tak neváhejte. Přestože mají velké přestávky mezi čtyřmi(!) deskami, jejich koncerty jsou vždycky zážitkem.

Po delší době jsme absolvovali v Ypsilonce tradiční Vánoční večer s také tradiční přípravou štědrovečerního kapra. Takovou chuť na něj jsem už dlouho neměl, nedostalo se na nás, neb jsme byli na balkóně (fakt to chce první řadu).

Poslední kulturou byl koncert tria Arionas v Písecké bráně. Příjemná atmosféra, řecké, perské a španělské písně v podání Marthy Elefteriadu, Shahaba Tolouie a Standy Barka. Tak zase za rok?

Konečně se mi podařilo dodělat prezentaci Kenya 2008 a je možno ji uceleně shlédnout (nejlépe při promítání). Pár pokusů učiním a když bude zájem, promítnu. Kolegové z expedice se již činili - Petr z Litvínova měl již dvě prezentace a výstavu v pubu Bumerang v Mostě. Od 15. prosince 2008 je tam naše společná (expediční skupina "big 4") fotografická výstava s tématem Podzim. Zde je Petrova webová galerie Kenya. Vašek z Prahy má zase v hospodě Bulva celoroční výstavu velkoformátových zvětšenin expedice Kenya 2008. Zajděte, stojí to za to. Tak hezké Vánoce!

Po návratu jsem absolvoval již tradiční cyklistický závod Archa Brdy 2008 na závěr sezóny cyklo sekce PLSS. Svému neúspěchu se nedivím, najel jsem letos bohužel jen celých 80 km (vč. závodu) a umožnil tak lepší umístění všem členům PLSS. Dobře mi tak!:-(
Snad abych si odpočinul, shlédl jsem premiérový duel NHL v Praze (naštěstí ten druhý, který byl, i dle novinářů, kvalitnější) mezi New York Rangers a Tampa Bay Lightning. Skončil sice také 2:1, ale rychlost a nasazení byly na začátek sezóny obstojné. Původně jsem chtěl samozřejmě vidět Jaromíra Jágra, ale když se mu tak daří v Omsku v Kontinentální hokejové lize (KHL)...
To ve všestranné a již přes třicet let provozované sportovní akci NOŠ (netradiční olympijský šestiboj) se mi při mé deváté účasti v letošním 25. ročníku podařilo poprvé vyhrát. NOŠ spočívá v disciplínách ping-pong (známý sport), vrh balvanem (možný hod i otočkou), divý úprk (nejméně oblíbená běžecká disciplína, po níž naštěstí následuje polední pauza vyplněná vynikajícím buřtgulášem paní domácí), vrh šipkami (známé z TV, devět sérií po šesti šipkách, dostředný terč), technický střih (typická projektantská disciplína s nůžkami: ostřihávání výkresů, které supluje krkolomná šablona pravidelně se střídající v několikaletých cyklech - viz obr. vlevo dole) a závěrečný pivní sprint (půllitr piva na čas, někdo i za čtyři vteřiny...). Obhajoba v příštím roce bude velmi, velmi obtížná.

Neměl bych zapomenout na Vinobraní na Pražském hradě a ochutnávku burčáku a výborných suchých sektů a vín v rámci sommeliérské sekce PLSS.

Z kultury: V divadle Na Jezerce jsme viděli představení Kumšt v režii Jana Hřebejka s dalšími třemi Jany v hlavních rolích: Třískou, Kačerem a Hrušínským. Po skončení divadelního kusu jsem pochopil, proč si principál divadla (J.H.) myslel od začátku na roli Ivana, ve které exceloval zejména v dlouhém monologu uprostřed představení. Ani o ostatních protagonistech není třeba pochybovat. Jděte.
Z filmového klubu: Viděli jsme Tobruk Václava Marhoula, dlouho připravovaný projekt. Mě se líbil, jen představitel hlavní role se mi nezdál přesvědčivý. Ale film svůj účel, připomenout hrdinství, ale i rozpolcenost lidí bojujících daleko za hranicemi vlasti, doufejme, splnil.
Nenápadný, na čtyři Oskary nominovaný (získal jednoho za scénář) film Juno mě zaujal hlavně bezprostředním výkonem talentované Ellen Page. Ještě o ní uslyšíme, říkal jsem si po filmu. Až po té mi "naše filmová kritička" (která nám film i doporučila) sdělila, že už jsme ji viděli ve filmu V pasti, o němž jsem zde před dvěma lety také psal... :-). Zajímavost: režisérem filmu je Jason Reitman, příjmení je určitě povědomé.
A v sekci viděno na DVD jsem se nechal (mírně s předsudky, neb jsem čekal těžkou romantiku) zlákat k produkci malorozpočtového filmu Once, jehož protagonisty jsou Glen Hansard a Markéta Irglová. Jejich příjemnou hudbu si pouštím v autě, ale u filmu jsem, nevím proč, čekal slaďák. I vzhledem k tomu, jak zaujali Ameriku. No, posuďte sami, jestli jsem se mýlil...
Tak zase za měsíc, dva. Nebo za týden?

A tak jsme letecky z Vídně přes Katarské Doha dorazili do Keňského Nairobi, kde nás čekal průvodce Jared a řidič Kioko. O tom, jak se jejich role vyvíjely určitě napíšu (hledejte v letopisu, coming /snad/ soon). Kromě fotografií z expedice Kenya 2008, Big Five and People taky ještě umístím několik tématických a hlavně příběhových minigalerií na photokafr. Postupně, jak je budu zpracovávat. Po pár dnech v Nairobi následovala návštěva národních parků a rezervací, setkání s autentickými domorodci a komunitami ve velké části Keni. Cestou na sever jedno z mnoha překročení rovníku (equator), město Nanyuki, Národní park Sweetwaters a Národní park Mt.Kenya. Přesun na sever k lidem samburu, kde úžasné ubytování při Women Umoja Village, Národní rezervace Buffalo Springs, Shaba a Samburu. Průjezd městem Nakuru a stejnojmenný Národní park a jezero Nakuru. Nejen ptáci byli k vidění v Národní rezervaci Lake Bogoria a při přesunu na jihozápad jsme projížděli střediskem keňských běžeckých vytrvalců městem Eldoret. Po návštěvě Kakamežského pralesa a přesunu do města Kisumu jsme navštívili město čaje Kericho a jeho plantáže. Destinací, kde jsme strávili velkou část pobytu, byl ostrov Rusinga na jezeře Lake Victoria. Po návštěvě dalších ostrovů, komunit a Národního parku Ruma jsme zamířili do Keňského čísla 1, Národní rezervace Maasai Mara, kde jsme opravdu zažili asi nejvíce (co se týče focení a zvířat). Po návratu do Nairobi ještě Národní park Hells Gate u Lake Naivasha a po stejné trase zpět letecky přes Doha a Vídeň autem do Prahy. A jediné, co jsem si přivezl jako zdravotní komplikaci, bylo nachlazení z klimatizované letištní haly v Doha.

Tak a teď jen pár nocí a budou slíbené reportáže.

V průběhu času jsme trochu zanedbávali kulturu, tak sned jen zmínka o novém pokračování příběhů neohroženého archeologa: Indiana Jones a Království křišťálové lebky (chcete-li i se slavnou muzikou Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull). Osvědčené schéma, charizmatický Harrisson Ford a Steven Spielberg vracející se od digitálních triků ke klasičtějším filmovým. Jo a "Ruska" Cate Blanchet zahraje všechno. Takže klasika: humor, nadhled, ale taky nic nového. A otázka na závěr: Je koncem filmu zaděláno na předání štafety? Nebo se čtvrtým dílem vše završí? Já myslím, že peníze jsou peníze a Hollywood to ví :-).

No a kulturu budu zanedbávat i nadále, neboť jsem začátkem roku reagoval na nabídku zúčastnit se fotografické expedice Kenya 2008, Big Five and People Expedition. Již z názvu je vidět, že je zaměřená na faunu a lidi v africké Keni. Vybaveni masívním očkováním zkoušíme ve čtyřech štěstí s místní cestovkou "Jared to zařídí". Než předem psát o tom, jaké to bude, to raději udělám pár fotek a vystavím je tady na fotogalerii. Teda, když se v pořádku vrátíme. Takže držte palce mezi 3.7. a 23.7.2008. A nám přeju: Dobré světlo!

Pražské víceboje v atletice pro všechny kategorie od potěru až po ženy a muže se konal v květnu na Strahově. Výsledky pětiboje pro nás nad očekávání, jen tak dál a rychleji. Za pár let třeba i pod přísným dohledem Tomáše Dvořáka, který se právě v sobotu věnoval své skupině při tréninku výšky. Jen musíme zabrat ve vrhačských disciplínách!

Než přejdu ke kultuře, musím zmínit návštěvu pražské ZOO (v krátké době podruhé). Kromě záběrů mých oblíbených goril, další úlovky, které jsem zaznamenal při první zkoušce dlouhého skla (300 mm), jsou v této galerii. Škoda, že gorily nebyly ve venkovním výběhu. I tak ale blíž je prostě blíž.

Na kulturní frontě nebyl ani poslední měsíc klid. Nechci tady psát o pražské grantové aféře, na kterou mám vyhraněný názor. Ostatně, na kulturu přispíváme docela dost a rádi. Takže popořádku: v polovině dubna jsme viděli (já prvně) rytmickou show skupiny STOMP v pražském kongresovém centru Praha. Mraky nápadů, zajímavých zvuků a pohybů při hře na cokoli jen ne na bicí. Stojí za to vidět, ale myslím, že jednou mi to stačí.

Zato představení Baryk - Dog on the Road alternativního nezávislého loutkového divadla Buchty a Loutky je jiné kafe. O tom, jaké to bylo, nejvíc vypovídá následující: Délka představení cca 1 hodina vs. následná debata s přáteli o představení při dvou lahvích červeného vína cca 2 hodiny. Ještě nikdy jsme se bezprostředně po představení nezaobírali divadekním kusem déle než byl on sám... :-). A to jeden z účastníků objevil Helenku až během druhé lahve vína. A nějaká mladá děvčata za námi (diváků bylo do dvaceti, část z nich i členové souboru, kteří nehráli) asi po čtvrtém obraze: "Ty vole, to je zápletka, to mi hlava nebere". Přiznám se, že něco takového jsem ještě neviděl. Rozhodně nutno ocenit výtvarnou stránku - loutky, obrazy Martina Kuriše. Zde je libreto. A ještě douška: když jsem v podtitulu dalšího uváděného představení Kabaret KaKa uviděl termíny jako "nemrtvá zábava" a "kabaret s bílou plísní zmaru na povrchu", rozhodl jsem se, že to musíme vidět (naši přátelé s námi na to zatímnechtějí jít...? Zatím!).

V po povodních krásně zrekonstruovaném Divadle v Karlíně jsme viděli importovaný muzikál z Brodwaye Producenti. Je to vlastně muzikál v muzikálu (Hitlerův úsvit), často mi to připomínalo spíš Ein Kessel Buntes. Asi bych se částečně ztotožnil s citovanými recenzemi. Prostě to není šálek mého čaje. Čest vyjímkám - a spíše rolím: Ulla (snad Tereza Zelinková) a Leo Bloom (Aleš Háma).

Palác Lucerna, John McLaughlin a The 4th Dimension. Úplně jiný koncert než jaký jsem nafotil (mobilem) před dvěma roky - tehdy hrál se Shakti a v Obecním domě. Tentokrát na pomezí jazzu a rocku. A starý pán za to umí vzít. Škoda že Standa Barek nemá rád Al DiMeolu a nechce ho v rámci festivalu Kytara napříč žánry přivézt. Jazzové trio John McLaughlin, Al Di Meola, Paco de Lucia by pak bylo kompletní. Třeba ho někdo ještě přemluví. PS: A co procenta za to, že jsme přivedli takřka desítku přátel...? :-)

Dne 17.04.2008 v 13:39:35 pribyl na www.kafr.wz.cz 10.000-ci navstevnik domény inet2.prg.aero na stránce Co týden dal. Zdravim a dekuji za brouzdání.

Ve vlnách, vždy tak s tří až čtyřletou periodou, "vytěžujeme" naše asi nejoblíbenější divadlo Studio Ypsilon. Tentokrát naprostou náhodou, že jsem se vyskytl v centru Prahy ve vnitrobloku domů při Vladislavské ulici, kde mezitím vzniklo obchodní centrum Ypsilonky. A na nesmělý dotaz, zda jsou vstupenky (vždy bylo velmi těžké je získat - dlouhé fronty v předprodeji a pak už nic) mi bylo odpovězeno kladně. To už jsem měl z plakátů rozmyšleno, co by stálo za to vidět. Hned první představení Putování slepého hada za pravdou od Ladislava Klímy mne velmi zaujalo a chtěl jsem lístky - paní pokladní mi to však začala rozmlouvat: "To je strašný, na to lidi nechoděj, je to hrozně sprostý...". Přidali se k ní i její přátelé, kteří u stolku popíjeli odpolední kávu. O to víc mě utvrdili, že to musíme vidět. Vzal jsem dva lístky, abych nepřivedl do rozpaků někoho z našich přátel, na další dvě představení po čtyřech vstupenkách a bylo to. A nakonec, dle mě Had byl nejlepší, netoliko tak hovoří recenze. Zejména inscenace se mi ohromě líbila. Další (pro mne už třetí) generace herců Studia Ypsilon zvládla adaptaci knihy na výbornou. V Ypsilonce vyrůstá mě do této doby naprosto neznámý Petr Vršek spolu s Renatou Rychlou, kterou jsme stihli již v "předchozí várce", stejně jako vždy výborného Romana Mrázika. Pan Jan Schmidt si však evidentně vychovává i zdařilého nástupce v režisérovi Jiřím Havelkovi. Před třemi roky jsme sice poprvé za dvacet let odcházeli z Ypsilonky zklamaní z adaptace Stopparda, kterou také režíroval, ale vyjímky potvrzují pravidlo, ne? To abych jen nechválil. V roli hada hrají Milan Šimáček j.h. (kdysi Vosková figura) spolu s dramaturgem Ypsilonky Zdeňkem Hořínkem (skvělý inscenační nápad), oba vlastně neherci. Vstupy pana Hořínka, nemající nic společného s předlohou, dali vzpomenout na jeho poznámky a povídání během Ypsilonských her koncem 80. let. I druhou hru Nadsamec Jarry režíroval a obsadili téměř stejní aktéři. Třetí představení, Vdovou proti své vůli v režii pana Schmidta již ovládl starý (nic ve zlém!) dobrý ansambl Ypsilonky, nová krev ani tady nechyběla. Když se mluví o poetice Ypsilonky, tak v tomto představení byla. A chcete-li moje pořadí představení: Had, Vdova, Jarry. Stojí za to vidět všechna. Jarry byl u mě ovlivněn eskalací Hada...

Tak už na mě taky došlo a "musel" jsem se zúčastnit plesu, tentokrát maturitního a nebyl můj. Naštěstí jsem se ujal role fotografa. To se prostě schováte za přístroj a celý večer je klid. Byl velmi rychlý, ten ples (všechno nějak utíká) a hlavně díky invenci maturantů se všem (včetně mě!) velmi líbil. Nástup maturantů se odehrával ve formě algoritm march (za japonce dosaďte maturanty) a největší potlesk sklidilo půlnoční překvapení nazvané Moskau, inspirované tímto klipem německé skupiny Dschinghis Khan. Úspěch měl zejména závěrečný kozáček...!

V tichosti, za nezájmu hlavních médií (ta mají furt nějaké jiné starosti nebo co) oslavilo 50 let ... Lego. Jak už jsem říkal, nějak to letí :-).

Nový rok jsme v divadelním světě začali stylově v Žižkovském divadle Járy Cimrmana na oblíbeném (jak jinak) představení Švestka (v obsazení s panem Smoljakem). Vůbec nevadí, že hry známe nazpaměť (z vinilů, cédéček a dévédéček), o to vlastně ani tak nejde. Poetika Cimrmanů a jejich humor nic neztratil ani po převratu, nehledě na to, že je objevují stále nové generace. Náš junior se dočká své premiéry už příští měsíc, ačkoli je letitým fanouškem a znalcem divadla JC také. Cimrmany jsem prvně viděl ještě v Děčíně (že by už před třiceti lety?) i díky tomu, že jezdili a jezdí po vlastech českých. Ono získat lístky do DJC znamená moře času (ráno v den předprodeje na další měsíc fronta na pořadí, odpoledne koupě 4 lístků dle pořadí) nebo štěstí (druhý den po zahájení předprodeje telefonická objednávka - zkuste se dovolat, nevzdávejte to, pokud ovšem něco zbylo). Jen tak pro pořádek - nejslavnější Čech, vídeňák Jára Cimrman, má stránky s příponou ".at", tedy stylově rakouské. Dalším letošním divadlem bylo představení Víš přece, že neslyším, když teče voda, produkované agenturou Harlekýn v Divadle U Hasičů (představení hrají také v Branickém divadle). První a třetí aktovka určitě stojí za vidění, u té druhé si vaše bránice trochu odpočine. Excelují zde Petr Nárožný, výborný je Václav Vydra a ve zmiňované třetí aktovce doplňuje prvně jmenováného znamenitá Květa Fialová.

Po dlouhé době jsme shlédli také velké plátno, konkrétně film Monstrum (v originále Cloverfield - mimochodem velmi zajímavě udělané stránky). Jakoby digitální amatérskou kamerou natočený záznam dává filmu zajímavý rozměr, efekty jsou samozřejmě dokonalé. Nechci prozrazovat nic podstatného z filmu, ale třeba někomu stačí číst jen recenze nebo mrknout na trailery (tady jdou jen stáhnout, zato v dobrém rozlišení). Lepší je to ale vidět celé...

Z jiného soudku: U Jana Krause v Uvolněte se, prosím byl nedávno pan Zdeněk Mahler. Chytrý, moudrý pán a to vůbec nemusel mluvit o Masarykovi, kterého umí. Snad ještě jeden zajímavý rozhovor s ním.

Jeden krátký návrat do minulosti - samizdatové lidovky jsou kompletně na webu. Zajímavé čtení, jen dejte pozor na upatlaný monitor.

V okénku DVD dnes jen doporučení filmu pro oddych a pobavení - náhodou jsme narazili na starší film Banditi v hvězdném obsazení Bruce Willis, Billy Bob Thornton a Cate Blanchett, každý v netoliko tradiční roli. Víc není třeba, jen videopůjčovna. Pro milovníky filmů ještě zajímavá stránka triček se skrytými filmovými motivy. Příští rok prý půjde do kin rekordní počet českých filmů v historii. A pak že mají filmaři k dispozici málo peněz...

Sportovci pozor: existuje "nový" sport racketlon. A češi jsou v něm dobří. Že by inspirace pro příští sezóny?

Jestli jste zapomněli dát někomu hezký vánoční dárek, tak zde jeden typ (i v lednu potěší): publikace Slavné pražské vily, z nichž právě s tzv. Vilou 12 jsme měli něco do činění. A budete-li někdy hledat význam nějaké zkratky, vězte, že podmínkou úspěchu je to, že tato musí být v databázi :-).

Všem přeju, ať je rok 2008 lepší než ten letošní. To by mohlo stačit... PF 2008!

Každoročně zahajujeme lyžařskou sezónu PLSS kritériem prvního sněhu výběhem na Plešivec z Božího Daru. Letos díky tomu, že první sníh byl daleko dříve, než jsme stačili ze sklepů vytáhnout běžky, měli jsme premiéru v perfektně upravené vyfrézované dvoustopě (v předchozích ročnících si nikdy netroufli se stroji do malého sněhového podloží). Ta premiéra stála za to - už jsem něco takového pár let nezažil! A sjezdovky přišly na řadu ještě dřív: 60 až 80 cm kvalitního sněhu na šumavském Špičáku v půlce listopadu, to se jen tak nevidí. Prašan až do oběda. Ale zpátky ke kritériu - podstatnou částí vzývání sněhu bylo každoročně předcházející páteční noční soustředění v Lokti (nad Ohří), které se postupně převtělilo do (věřím, že dnes již plně ukotveného) sobotního zasedání Sommeliérského kroužku PLSS, tentokrát řešící trend mladých Svatomartinských vín, ba neopomněli jsme ani kvalitních červených archivů. Letos byl také jeden trychtýř (víno z ochutnávky zpět do lahve, nic pěkného). Věříme (a někteří členové zvláště), že se tato záležitost nestane tradicí. Již jsem zmínil Loketské působiště onoho soustředění. Tak nádherné město není jen tak k vidění a návštěvu místního hradu a zejména podhradí Vám vřele doporučuju. Ubytování v č.p. ... nějak jsem to číslo zapomněl :-).

Až budete vytahovat platební kartu, zkuste mrknout na výpis z účtu Vaší banky. Pokud Vás tam zaujme nějaká nesmyslná položka, za kterou správci svých peněz (kromě toho, že žijí z úroků) platíte, klikněte na server Patrika Nachera bankovní poplatky a případně se zúčastněte již třetího ročníku ankety o nejabsurdnější bankovní poplatek. Mimochodem - snad se začíná blýskat na lepší časy, nově etablovaná mBank má skutečně minimalistický sazebník. Doporučuju ale před ukvapeným úprkem od své banky projít fórum zkušeností prvních uživatelů mBank.

Na atletickém nebi začíná vycházet nová atletická hvězda. Majitel dvou myší bodlinatých, bývalý basketbalista a dnes člen atletického oddílu USK Praha nadchl (mě) ve svém rozběhu na hladkých 60 m v rámci Mikulášské haly v atletické hale Otakara Jandery tím, že přes ospalý start (suverénně poslední se zvedl z bloků) běžel za svou kořistí (zbývajících sedm atletů) tak rychle, že na cílové pásce byl první před všemi svými soupeři. Navíc ten čas se bude velmi dobře překonávat! Tak tedy gratulace!

Poslední dobou hýbe mediálním světem konflikt "správného" Jaroslava Hutky se "špatným" Jarkem Nohavicou. Kde kdo se k tomu vyjadřuje v tisku, potažmo na webu. Ale exhibice JH na ČT24 mě nepřesvědčila. Pěkně to shrnuje Petr Čermák, možná právě proto, že byl velmi blízko u zdroje. Kdo chce, vyjádření JN si najde, včetně (původního?) vídeňského řízku.

To jak by to třeba vypadalo, kdyby nebylo 17. listopadu 1989, si přečtěte ve svazáckém internetovém deníku Mladá fronta idnes. A čekáte-li na cokoliv, stačí, když si zde zadáte přesné datum a pak jednoduše odpočítáváte vteřiny (nebo sekundy, jak je libo).

Třetí zápas lakrosu jsme neviděli, výsledky jsme dostávali sms zprávami přímo z jámy lvové do Kongresového centra, kde měl svůj koncert král flamenca, kytarista Paco de Lucia. Zde, v bafuňářských sedačkách jsme slyšeli nejen flamenco, ale i latinskoamerickou hudbu a jazz. Přiznávám, že je mě bližší jazzování typu Pacovi spolupráce s Johnem McLaughlinem a Al di Meolou, ale zážitek to každopádně byl. Díky festivalu Kytara napříč žánry a hlavně Standovi Barkovi a agentury Taktika Muzika. Doufám, že Standa přiveze i Al di Meolu, toho jsem jeste naživo neviděl, ač ho mám nejraději. A když už jsme u muziky: v rámci výše uvedeného festivalu tu bude opět Tommy Emmanuel (zde moje fotogalerie z předchozího koncertu). V Paláci Lucerna dne 27.11.2007. Zkuste lístky na Ticketpro nebo v pořádající agentuře, ale už jich asi moc není (máme je už půl roku).

To do divadla se občas dostaneme mnohem snáz, jako naposledy na oblíbenou Palmovku, kde po návratu Jiřího Langmajera po operaci zad na divadelní prkna vymysleli akci "za jednu vstupenku druhá zdarma". A na to slyšíme :-). Jednalo se o inscenace Ubohý vrah a Kean. To první hodně náročné (tady dvě recenze), přitom lepší (jiné) než to druhé (recenze Kaena). Ale Langoš se dá vidět vždy. Je to blázen v tom dobrém slova smyslu, to na něj se na Palmovku chodí. Škoda, že není možné vidět "vraha" v původním obsazení i s Borisem Rösnerem, byli si totiž s Langošem hodně podobní (v tom bláznovství) a vidět je vedle sebe...

A na závěr jen telegraficky:
Po roční přestávce zaviněné zraněním jsem se zúčastnil již 24. ročníku Nejmodernějšího olympijského šestiboje (zatím mám devět zářezů) v neobvyklých disciplínách: ping&pong (popírá trochu předešlou větu), vrh balvanem (nebo hod, dle libosti, důležité je co nejdál), divý úprk (něco kolem 1.300 m, hlavní organizátor je letitý a dobrý běžec), vrh šipkami (taky není nijak netradiční disciplína), technický střih (velmi záludné, vymysleli projektanti, dřív se výkresy stříhaly, šablony se dnes mění po 9-ti letech, my co máme za sebou navíc Ábíčko...) a pivní sprint (to byste nevěřili, jak se dá pivo rychle vypít, bryndák odhalí, zda nezůstalo víc jak 2 cl, to se musí pít znova). Letos jsem horko těžko obhájil druhé místo, na první to zatím není, ale fakt se budu snažit (nezapomenu jim termín "dlouhá špička" při kontrole prostřihů - tam se odehrává největší boj - pět vteřin za jeden :-))). Analogie s moderním pětibojem je pouze náhodná.
Dnes přijel Martin na bílém koni, ale jak je vidět, Krausovi na Lomničáku absence sněhu vůbec nevadila...

Jak říká můj kamarád Babkins, lidi mají rádi příběhy. A velmi dokonalý jim poskytl předminulý týden v Sazka aréně po třech letech do reprezentace navrátivší se Radek Štěpánek v soutěži o salátovou mísu. Davis cup proti Švýcarsku, v jehož čele je světová jednička Roger Federer, neovládl (alespoň ne mediálně) náš nejlepší tenista Tomáš Berdych (v neděli výtečný ve dvouhře právě s Federerem), ale dvojka týmu. Když v závěrečné dvouhře, takřka dva gamy před koncem (2:0 na sety, jasně lepší), při jednom ze servisů nechal míček dopadnout před sebe a dokulhal pro něj, myslel jsem si, že utkání skrečuje (a tím Davis cup prohrajeme). Ale nestalo se tak. Za frenetickeho povzbuzování diváků se mu podařilo podržet svá dvě podání a tiebreak vyhrál. A to ho měli v péči jen fyzioterapeuti... No prostě: příběh. A to ještě nemluvě o jeho tři roky schovaném dresu ve stylu české vlajky (pro světový pohár v r. 2004). Ve skutečnosti o vítězství rozhodla sobotní vyhraná čtyřhra (tu jsem neviděl)...

Velkým obloukem jsme se po takřka půl roce opět dostali do Tróje, abychom návštěvou Trojského zámku uzavřeli trilogii ZOO, Botanická a Zámek (Trojská karta, která již sice letos končí, ale napřesrok...?). Právě na Trojském zámku je kromě exponátů Národní galerie a exteriéru (park, mrkněte na letecké pohledy) zajímavý strop velkého sálu, který díky iluzivní výmalbě zdá se ukončen vysokou, takřka patrovou klenbou, ale ve skutečnosti je to jen lest vlámských malířských mistrů. Až zase bude sychravo, zajděte se podívat.

Když pominu na těchto stránkách již zmiňovaný film Krajina přílivu (k nalezení 2006-08-10), nejlepším filmem poslední doby byl pro mě (zatím) Faunův labyrint mexičana jménem Guillermo del Toro. Tato určitě ne pro děti pohádka (nebo spíš fantasy v hlavě hlavní hrdinky - zde recenze) na pozadí druhé světové války (Španělsko 1944) prý všude vzbudila pozornost i stanovením hranice přístupnosti - u nás dokonce vědomé promítání pro děti s otazníkem "co vy na to?". Mě dostal hlavně představitel kapitána Vidala španělský herec Sergi López, kruťáci se asi hrajou dobře. A hlavně: ten konec není ve stylu Hollywoodu...

V koutku DVD jsme (konečně) viděli Posledního skotského krále (v kinech utek), kde má hlavní roli Forest Whitaker (Idi Amin, diktátor Ugandy; ale taky Četa nebo Telefonní budka). Jak ty revoluce všude stejně začínaj a (skoro) stejně končí. Úplnou náhodou jsme na témže médiu viděli Hotel Rwanda. Hezký (jak se to vezme) film na podobném základu. Měli by je pouštět pořád dokola, aby lidi začali rozlišovat.

Už jste taky viděli nedávné Interview ČT24 s panem dr. Ryndou na téma globální oteplování (pardón, poruchy klimatu)? Moderátor musel zkrátit relaci na pouhých devět minut (místo obvyklých více než dvaceti). Tak tedy: dobrý večer.

Jak je vidět z obrázků, v Osace na Mistrovství světa v atletice byly důvody k úsměvům. Jak Barbora Špotáková, tak Roman Šebrle zde získali individuální úspěchy. Moc jim to přeju. Ty fotky jsou však (pečlivý čtenář jistě odhalil logo Dukly Praha na Romanově dresu :-)...) z Memoriálu Josefa Odložila, kde jsem si chtěl tehdy teprve budoucí mistry světa vyfotit. Bára rozdávala podpisy na tribuně všem přítomným dětem (atletické mládí) a Romana se mi podařilo několikrát blejsknout dokonce na ploše, odkud mne pro absenci akreditace poprávu záhy vyhodili. Mítink byl velmi příjemný, ne méně než následující první vícebojařský mítink na Kladně, kam jsem sice nejel, ale co není, může být. Tak příští rok.

Už jsme dostali nebo viděli hodně svatebních oznámení, ale takhle pěkný ještě ne: k-e-c. Stránky jsou inspirovány filmem Mrtvá nevěsta Tima Burtona, mimochodem velmi dobrým a vtipným (pokud si odmyslíte trochu ponurou atmosféru). Ve Photomorně u pana Čestmíra (pes) bude možná jednou i pár fotek (jestli mi tam nějakou špionáž dají, vpravo dole jedna na ukázku). Ale takhle rychle jsme tam opravdu nejeli (pěknej magor, co říkáte)!

V létě, v době divadelních prázdnin, chodíme tradičně na Letní Shakespearovské slavnosti na "netradičně" pojaté kusy ve skutečných kulisách Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. Letos jsme zažili Bouři (během představenní i skutečnou, dost jsme zmokli) a Kupce benátského (tentokrát na dvoře Lichtenštejnského paláce). A nutno říci, že druhé představení podtrhlo postupnou klesající úroveň inscenací. Z historie pořádání slavností nás nejvíce dostala vůbec jedna z prvních: Romeo a Julie z r. 1994 v podání křehké Terezy Brodské a neromeovského, ale nádherně kontrastního Radka Holuba. A potom nezapomenutelné výkony Jana Třísky - Král Lear v roce 2002 a Jiřího "langoše" Langmajera v Hamletovi o rok později. Letní divadelní sezónu jsme si mírně poprázdninově zpestřili hrou Půldruhé hodiny zpoždění ve Švandově divadle v rámci Léta hereckých osobností Studia dva. Vynikající konverzačka, o Daniele Kolářové a Milanu Lasicovi nejde ani pochybovat.

Jestli mě v létě na webech něco praštilo přes nos, pak jsou to tyto "nezávislé, mimovládní webové stránky" JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola. Věnujte trochu času pátrání a proklikejte se. Názor nechť si každý udělá sám. Já říkám: neuvěřitelný! Na webu už existují i fóra (a třeba tady) k těmto stránkám. A v soutěži iDnes skončily až na druhém místě... Mějte se!

Máme teď trochu omezený program kvůli obratli půlky družstva a tak naše kulturní aktivity se odehrávají u DVD starších, námi neviděných filmů (to samé s divadlem nejde :-)...). Přes varování i těch mladších členů rodiny jsme shlédli film Jiřího Vejdělka Účastníci zájezdu podle stejnojmenné knihy Michala Viewegha (kdysi jsem četl). Vůbec, ale vůbec se mi to nelíbilo (budu muset příště dát na děti). Přehrávání, dovysvětlování a často "humor", kterému se nelze smát... i když tato recenze říká něco jiného. Ostatně i knihy autora námětu mají dle mne klesající tendenci, holt Báječná léta pod psa jsou jen jedna (dobrá kniha i film). Ale snad Vejdělkův Roming bude lepší, možno již posoudit v kinech. Chuť jsme si spravili Zkrocenou horou, kluci se pohybovali fakt v krásný přírodě (to nebyla kamera, to byly fotky) a Oskary neziskal náhodou - ani za příběh, režii či muziku.

Navštívil jsem svůj rodný Děčín, abychom se netradičně sešli na srazu po ...:-) letech a to na kolech. A vydařilo se, jízda z Děčína na Děčínský Sněžník regionem Tisá včetně výstupu na rozhlednu a překonání bezmála šesti set metrů (centrum Děčína 135 m.n.m. a Sněžník 723 m.n.m.) smíšeným (!) družstvem se počítá. Příště bude sraz na Sněžce, kola s sebou.

Chcete-li vědět, kolik je přesně, ale úplně přesně hodin, tak se podívejte zde. A teprve zítra 11. června je den daňové svobody 2007.

Tak Pavlu Bémovi, horolezci a primátorovi Prahy se to povedlo. Dostal se na Mt. Everest a hlavně zpátky do základního tábora. Držel jsem mu palce a sledoval, jak se k tomu propracoval. A že toho teď náležitě využije - proč ne. Sice se o smyslu výpravy hodně diskutuje, ale jestli to byl nebo nebyl sportovní výkon, vem čert. Kdo z nás tam vystoupá? Prostě si splnil svůj sen a horolezec to je taky.

Velký a nečekaný zážitek - asi dvě hodiny před samotnou akcí mi volal iniciátor Černoch (nikoli afroameričan, pozn. red.), že se mám účastnit Degustace vína coby host Bohemia sekt na 10. ročníku mezinárodního nápojového veletrhu pro gastronomii Víno a Destiláty 2007. Hlavním účelem byla Degustace vína pod dozorem Černochem vybraných sommeliérů. Degustace vína ... cituji: Smyslem degustace vína je senzorická - smyslová analýza vína, poznání a vyhodnocení jeho charakteru a kvality, případně porovnání kvality řady vín mezi sebou... O tom, že byla založena Sommeliérská sekce Podbrdského lyžařského spolku Skol (PLSS) za předsednictví právě Černocha není třeba pochybovat. Celkově velmi vydařená akce (pro příště budu důsledněji odlévat do připravených speciálních sběrných nádobek, neboť ne vše je nutné při degustaci vypít až do dna - mně toho prostě bylo líto), jejíž vedlejším produktem byl fakt, že jsem bohužel neshlédl noční zápas našich repre s Irokézy (mužstvo kanadských indiánů) na mistrovství světa v boxlacrossu, neb jsem chtěl vědět, jak doznívá víno ve spánku. Celkové výsledky mistrovství zde.

Začala kolní sezóna, s kamarády Mirky jsem začátkem května provětral jihozápadní okolí Prahy, kdy mi ukázali nové trasy. Píšu si do deníčku a určitě je budu doplňovat a propracovávat. A aby to nebylo jen o sportu a degustaci: vyzkoušeli jsme po roce, zda se něco nezměnilo na představení Manželské vraždění - nic. Je to takové, jaké to popisuju v Co týden dal 2006-07-02. Část PLSS (viz výše) se totiž vydala na průzkum, zda bude překonán rekord v úspěšnosti představení Konkurenti z minulého roku, kterého jsem se bohužel nezúčastnil, ale dodnes je mezi námi probíráno a obávám se, že bude nesmrtelné. Vždy dávám tipy, na co je dobré se podívat, ale na toto prosím lístky neshánějte. Nemá to prý cenu :-)...

Když jsem včera kouknul na TopList, překvapilo mě, že těsně před prvním výročím zbývá 13 návštěvníků do čísla 5.000. A to je za rok průměrná denní návštěva. Nakonec tím pětitisícím byl(a) hned ten (ta) první dnes ráno v 10:23:31 hod pod doménou ips012.customer.medialine.cz s prohlížečem Gecko a operačním systémem Win XP. Navštívil(a) stránku www.kafr.wz.cz/?id=12, což je Letopis z Kréty 2006 (o to víc mě to těší). Vítězi gratuluju - bude-li mít zájem, zašlu 1 foto originálního rozlišení dle vlastního výběru z těchto stránek. Všem ostatním děkuju za surfování a zvu Vás do druhého roku provozu. A pokud se Vám zdá úchylné sledování TopListu, odkazuju Vás na Blogovací desatero Binárního Ládina. "Desatero"... :-). Už jsem to tu jednou měl a moc se mi to líbilo (takové malé opáčko).

Bonbónkem uplynulých dní byl koncert Rogera Waterse, ex-Floyda, v Sazka aréně. Pokud bych srovnával s koncertem Pink Floyd v roce 1994 na Strahově (turné je zaznamenáno na DVD P.U.L.S.E.), asi by to bylo jasně pro pokračující floydovskou trojici. Tehdy a vlastně dodnes můj jednoznačně největší zážitek. Ale je to už 13 let a slyšet znovu některé pecky z alb Wish You Were Here, Dark Side Of The Moon nebo The Wall od člověka, který je složil (nebo je hlavním spolutvůrcem), má svoji hodnotu. Navíc muzikanti i dámské černošské trio šlapali a Ti, co byli na Watersově koncertě v Praze před pěti lety tvrdí, že letos byl mnohem lepší. Tehdy totiž končil turné, letos byl na počátku a dle mne "čerstvý". Recenze jsou jako vždy různé a zdá se, že co člověk, to názor. Dobrá recenze včetně setlistu. Mě například příjemně překvapily Watersovy skladby z poslední doby (i když odkaz na tvorbu Floydů se nezapře), promítané filmy, grafika na plátně a na našem místě dobrý zvuk. Už méně jsem schopen vzít patos v části "politická píseň Sokolov 2007". Ale to je asi obvyklá úlitba bohatých umělců.

Další víkendy už byli sportovní: nejprve zakončení Matesovy basketbalové sezóny turnajem Final 4 v kategorii mladších minižáků - Sokol Vyšehrad skončil na druhém místě po prohře se Sokolem Pražským 39:55. Takže snad v příští sezóně. A o tomto víkendu proběhl v kolébce českého boxlakrossu v Radotíně už 14. ročník Memoriálu A. Hřebeského, pořádaného klubem LCC Radotín. Součástí programu je i tradiční zápas české reprezentace s výběrem zahraničních All Stars. Letos se reprezentace připravuje na mistrovství světa, které se už za necelý měsíc koná v Kanadském Halifaxu. Kanada totiž kromě hokeje vynalezla i lacrosse (respektive její původní indiánští obyvatelé). Doporučuju shlédnout video na titulních webovkách LCC, kde je vidět rozdíl, ke kterému došlo mezi lety 1999 a 2006 (hřiště, zázemí), kdy se Radotín stal mistrem republiky. And the Winner is... Kanadské mužstvo Green Gaels.

Ale popořádku. Nejdříve jsme si perfektně zaqrdlali v Rokycanech na qrdlaidingu v rámci sóroku dalšího z členů PLSS - Podbrdského lyžařského spolku SKOL. Poté jsem si střihl každoroční podještědské Leošovice, tentokrát díky počasí bez tůry; náhradním programem byla návštěva Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.

Podle všech indícií bude napřesrok vítězem Českého lva film režiséra (a syna) Jana Svěráka a scénáristy (a otce) Zdeňka Svěráka Vratné lahve. Trhá rekordy v návštěvnosti, jsou na něj příznivé recenze. A i když existují i trochu jiné recenze, nám se film líbil. Není malých rolí: Tatiana Wilhelmová, Jan Macháček a zejména Jan Budař. V jedné z hlavních hrála (nebo roli prožívala?) nad všemi vyčnívající Daniela Kolářová. To že to Svěrák-Cimrman starší dobře napíše (dialogy!) a mladší zrežíruje (mám rád jeho filmovou techniku, záběry) bylo jasné, ale abych tolik jen nechválil - digitální bouračka na kole, to je asi tak špatné jako Menzlova hořící střecha z Osluhoval... Kde jsou ty časy šneků, otáčejících hlavy za projíždějícím autem v Jízdě. I tak čtyři hvězdičky. Jo a mrkněte se na úplně první film Honzy Svěráka (nejsou to Ropáci) Vzpoura synů, ten kluk měl talent odmala.

Co poslední týdny hýbe (nejen) městem, je výsledek architektonické soutěže na stavbu Národní knihovny. Aby bylo hned ze zacatku jasno - nemam s návrhem architekta Jana Kaplického žádný problém (a to ani z hlediska urbanismu) a to přes to, že inklinuju spíš k funkcionalismu. Tančící dům se mi taky líbil od samého počátku, mnozí z architektů, co znám, měli k němu taky odtažitý vztah. Ten barák má jednu nevýhodu - nedá se v něm "bydlet" (míněny kanceláře), ale je to socha, na kterou se holt jezdí dívat lidi z celého světa. A pokud se Kaplickému a jeho Future Systems podaří udělat funkční a účelnou dispozici, pak to teprve bude to pravé ořechové (Tančící dům je přeci jen soukromá investice, knihovnu budeme platit všichni). Okolo soutěže je plno otazníků. V této souvislosti je zajímavé si přečíst rozhovor s panem Kaplickým z r. 2005 nebo čím se inspiroval. Regulérnost soutěže byla sice potvrzena, ale Komora architektů ji opět zpochybňuje a tak pořád dokola. Než si odpovíte na závěrečnou otázku, zajděte se podívat na všechny soutěžní návrhy. Můj soukromý názor: vedení NK moc a moc chtělo Kaplického a možná bude nakonec nejlepší variantou.

Každoroční pánská jízda (letos čtyřdenní) do Italských Dolomit byla úspěšně absolvována tentokrát v části Val di Fiemme / Obereggen a všichni se vrátili zdrávi (jeden z členů družstva byl sice na začátku druhého dne sestřelen snowboardistou, ale uz po obědě začal statečně jezdit). Bydleli jsme nad malým městečkem Cavalese a ve čtyřech dnech projeli tři střediska: právě z Cavalese přístupný Alpe Cermis, dvakrát naprosto vynikající Ski center Latemar a do třetice Ski area Alpe Lusia. Latemar je výzvou pro další ročníky a zároveň hozenou rukavicí, zda příště nejet v rodinné verzi. Ale za sebe: Tofana v olympijském městě r. 1956 Cortina D'Ampezzo je stále na prvním místě.

Ještě k tomu prvnímu řádku: dneska je apríl... :-)

Hned, co jsme se vrátili z příjemného pobytu na českých horách (měli jsme snad nejlepší počasí a sněhové podmínky v letošní pomalé zimě; v Peci napadl čerstvý sníh, do toho slunce a jen poslední dva dny se teploty zvedly nad nulu a sníh ztěžkl), vtrhli jsme do kinosálů, aby nám třeba něco před blížícími se Oskary neuteklo. Zaměřili jsme se na Španělsko: Volver od režiséra Pedra Almodóvara nám přiblížil ryze ženský svět. Stojí za shlédnutí nejen díky výkonu Penélope Cruz. Pokud film nechcete vidět, tady jsou podrobnosti nikoliv ve španělštině. PS: Je Almódovar feminista? :-))

Druhým filmem byl Formanův (není Španěl) opus Goyovy přízraky (Los Fantasmas de Goya, Goya Španěl byl). Zde více informací. Jen jsem slyšel (nečetl), že kritiky nejsou moc příznivé, tak jsem neměl předsudky. Vůbec mi nevadilo, že hlavní postavou není Francisco Goya (švéd Stellan Skarsgard), ale fiktivní bratr Lorenzo (Španěl Javier Bardem). Ostatně s Amadeem to bylo podobné. V podstatě tři role měla jako Inés ("před" a "po") a Alicia královna Amidala z Hvězdných válek, krásná Natalie Portman (ve verzi "po" se nebála svou krásu trochu schovat). Kdo čeká poutavé vyprávění o životě známého malíře, jistě odejde zklamán. Je to o svobodě a ideologii. Inkvizice, revoluce, dočasný pobyt - okupace, v každé době je to stejné. A tohle Miloš Forman umí - vzpomeňte na Přelet nad kukaččím hnízdem. A ještě jedna věc. Říká se, že dobrou hudbu poznáte, když Vás při filmu neruší. Přesně tenhle pocit jsem měl při odchodu z kina. Hudba: Varhan Orchestrovič Bauer.

Z tisku, nikoliv jen internetového: Vybírám dva střípky z témat, které v současnosti hýbou (nejen českým) světem. Umístění radaru v Brdech se nepřímo věnuje krátký článek na Neviditelném psu Radar: Co se obyvatelům Jinců neřeklo! No a téma globálního oteplování ze sobotních Lidovek: Pochybnosti o globálním oteplování. Několikrát mi promluvil z duše, jen za svůj krátký život jsem už nejednou měl vstoupit do malé doby ledové (dlouhodobé prognózy) v době, kdy nikdo není schopen předpovědět počasí na víc jak týden dopředu. Dodnes mám schovánu měsíční předpověď na srpen 2002 (celý srpen bude krásně, slunce, vysoké teploty, beze srážek). Vraceli jsme se z Německa v době začínajících záplav. V Plzni nás zastavili a na Prahu už (po dálnici) nepustili. Objevil jsem tehdy cestu z Plzně do Prahy přes Karlovy Vary...

Zájemce o Krétu bych chtěl upozornit na nově otevřený portál, který má ambice být "Nejrozsáhlejším internetovým zdrojem informací o ostrovu Kréta pro turisty i cestovatele" (jak jest vyjádřeno v záhlaví):

Autorovi dík! A pokud někdo stráví pár mých dalších fotek z Kréty, jsou zde.

Abychom nevyšli ze cviku, byli se podívat na film Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále. Měl jsem velkou výhodu, že jsem jednak slyšel, že recenze filmu jsou velmi kritické a zároveň jsem (hanba mi) nečetl knihu (přestože ji mám už devatenáct let). Takže: určitě stojí za to film vidět, jen na něj nechoďte s velkým očekáváním. Jednou větou: Postřižiny to nejsou. A mrkněte se na poznámky Jiřího Menzela k filmu.

Všeho měrou vrchovatou se nám dostalo přes vánoční svátky. A to díky několika šťastným náhodám, které se právě za poslední půlrok seběhly. O tom všem někdy příště ve fotogalerii a snad i letopisu o tomto malém, ale přírodními divy nabitém ostrově.

Upozornění: Rozhovor Marka Ebena s Tommy Emmanuelem v pořadu Na Plovárně dne 5.1.2007 ve 21:25 hod na ČT2.

Teď už jen přeju všem do roku 2007 samé takové krásné vrcholy... Pf 2007!

Konečně jsme se dostali na avizované představení Čtyři polohy a jedna Vesna v klubu Lávka ve kterém se střídají čtyři herečky Nataša Burger, Iveta Dušková, Jitka Sedláčková a (nejen) dle nás výborně hrající vizionářku Ivana Uhlířová pod taktovkou glosujícího Jaroslava Duška. Hudbu obstarala Vesna V. Cáceres. Představení doporučuju!

Využili jsme akce multiplexů Palace Cinemas a Village Cinemas týden za pade (neboli za třetinu než běžné vstupné a za slabou polovinu zlevněných pondělků) a zhlédli jsme hned dva filmy. Prvním byla tak trochu červená karkulka naruby, na dvou hercích postavené drama V pasti (v originále Hard Candy). Stojí za to vidět, i když takové filmy v distribuci moc dlouho nevydrží, počkejte si na DVD, tady je náhled o čem to je. Druhým filmem byl snímek německého režiséra Toma Tykwera (např. film Lola běží o život) Parfém: Příběh vraha. Adaptace, kterou lze zhodnotit několika slovy: výborná kamera, hudba, exteriéry, stavby a herci. Vizuální zážitek. Ale přepálený konec, prý je taková i předloha, no nevím. Neškodné informace taky zde.

Na závěr kulturního měsíce jsme viděli Gymnáziem Josefská každoročně pořádanou Vernisáž tentokrát na téma Energie. "Naše" třída připravila divadelní představení Obrazy ze života Františka Křižíka - Křižík viz foto vlevo. Cestou domů jsem udělal pár fotek noční Prahy (jeden příklad vpravo). No a příští úterý vše završíme návštěvou ... ale to má být překvapení, takže až později tady (určitě to bude dobré)... a bylo: Vánoční koncert skupiny Bratří Ebenů se nejen vydařil, ale ututlali jsme ho až do nástupu protagonistů na pódium - o to větší zážitek pro obdarovaného.

A slibuju, že vzhledem k tomu, že na Vánoce nebudeme doma, přivezu pár fotek endemitů.

Z jiného soudku: zkuste si tohle, je to docela vtipný (pro neněmce: myslete si dvojciferne číslo, sečtěte vzdy jednotlivá čísla a tento jednociferný výsledek odečtěte od původně myšleného. Pak zjistěte odpovídající symbol a klikněte na kouzelnou kouli. A předtím to neříkejte nahlas, Velký bratr poslouchá... :-).

Měl jsem tu čest, být přítomen zahájení filmového festivalu FeminaFILM (díky, Pavlo a TV Lyro). Za přítomnosti tvůrců filmu byl promítnut nejnovější počin paní Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky. Následnou "besedu" a slavnostní zahájení festivalu moderovali (decentně) Ester Kočičková a Ovar Šerif z kultovního a bohužel zaniklého pražského Radia Limonádový Joe (škoda že už nepremáva - vyjma webu, kde ho lze po letech naladit). Středem pozornosti byla půvabně rrráčkující paní režisérka (měla bystré glosy, postřehy a narážky) a dále představitelka hlavní role Jana Janěková, spoluscénáristka Kateřina Irmanová a ještě neteř paní režisérky hrající jednu z rolí. Vlastní film, velmi koncentrované defilé postav normálně nenormálních, ve kterých se každý může občas najít, je celkovým vyzněním (právě díky té koncentraci) velmi depresivní, přesto není humoru prostý. Nejlepší dvojice (dle mne) pochází z rodiny Krausovy - Jana excelentně hrající osamnělou matku a David, s nadhledem hrající jejího syna s nadhledem plujícího životem, než na něj (jako na nás všechny) jednou taky dojde. A ještě dělal k filmu hudbu. "Dokumentární" kamera z ruky mi na rozdíl od několika si stěžujících spoludiváků vůbec nevadila. A vzhledem k zaměření festivalu a mojí znalosti feminismu paní režisérky mnou očekávané jednostranné vyznění filmu se nedostavilo. Našel jsem tam pár "drobností" i na ženskou polovinu lidstva, jak to tak v našem nečernobílém světě chodí. Snad to byl i záměr paní Chytilové...

Tak nám skončily další volby. Dozvěděli jsme se, že vyhráli všichni (asi mezi sebou hráli kuličky). My jsme tentokrát byli volit poprvé ve třech, o čemž svědčí corpus delicti - vlevo letecký snímek prvovoliččiny oblíbené Lefkády. Byl sněden ještě před volbou.

Další týden jsme s Matesem naposledy projeli severní část Českého Švýcarska po trase Doubice - Zadní Doubice - Brtníky - před Šluknovem otočili u Karlova údolí a přes Kunratice a oblíbenou cyklistickou hospodu U Vyskočilů v Kopci se Kyjovským údolím podél Křinického potoka vrátili přes Kyjov zpět. Výlet se velmi vydařil, bylo neuvěřitelně hezké babí léto a já ani jednou nespad(!). Že by blýskání na lepší časy?

Sezónu jsme uzavřeli akcí Brdy III., přes Padrťské pláně a rybníky (viz foto vlevo dole) kolem Třemšína s obědem v gril baru v Míšově a s cílem v tradičním base campu v Hrádku u Rokycan. Počasí na jedničku, všichni zdrávi dojeli - co víc si přát.

Trocha kultury: viděli jsme film Kráska v nesnázích oblíbeného režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského. Řemeslně pěkně zvládnuté, herecké výkony - Jiří Schmitzer(!), ale ve výsledku mi to připadalo (příběhem) ne moc uvěřitelné (spíš charaktery postav). Úplně náhodou jsme si spravili chuť (teda alespoň já) v televizi premiérově uváděným Štěstím Bohdana Slámy, které jsme v kinech nestihli. Už vím, proč dostalo za r. 2005 českého lva. A hlavně byla výborná (civilní) Tatiana Vilhelmová. Slámovy Divoké včely z r. 2001 se mi tolik nelíbily. Ale na mě nedejte, jděte na všechno.

V minulých (tý)dnech jsme stihli trochu kultury - divadelní představení Klára & Bára v rámci Léta hereckých osobností uváděné ve Švandově divadle. Komedii táhnou Ivana Chýlková a Eva Holubová, autor je ještě mlád a tak na happy end má nárok, ale to je jen můj názor, klidně se jděte podívat.

Ke kultuře ještě kino - s Matesem jsme absolvovali pohádku i pro dospělé Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže, kde se k digitálním efektům přidává i humor (taky pro dospělé) a hlavně užívající si to Johnny Depp. Úplně z jiného soudku byl první film k 11. září 2001 Let číslo 93. Takřka dokumentární film mapující osud posádky a pasažérů, kteří se vzepřeli únoscům a nedoletěli, kam měli namířeno. Sílu filmu, mimochodem velmi střídmého a bez zbytečného patosu, umocnilo obsazení několika rolí skutečnými osobami, které hráli sami sebe (např. lidé z řízení letového provozu). Rozhodně doporučuju, i když víte, jak to dopadne. Patos asi hrozí druhému filmu o září 2001, který pod jednoznačným názvem World Trade Center teprve do našich kin přijde. Nikolas Cage v hlavní roli, kritici již strhali renomovaného režiséra Olivera Stonea... No, uvidíme. Skutečné dokumentární filmy o 11. září, zabývající se spekulativními teoriemi o spiknutí ve vlastních řadách američanů (k zhlédnutí zde), mě bez ohledu na tyto teorie (kterým nevěřím) připomínají, že dodnes nechápu, jak se něco takového mohlo stát (míním sám akt a koordinaci atentátníků). Nehledě na to dodnes považuju dvojčata WTC za architektonicky tak čistá, že jakákoliv náhrada se nemůže těmto skvostům pana architekta Minoru Yamasakiho ani přiblížit.

Hodně jsem se nasmál, když jsem nedávno četl Blogovací desatero Binárního Ládina. Teda desatero... :-).

A abych dnešní kulturní okénko uzavřel, dám ještě jeden tip: Terry Gilliam je známý z působení ve skupine Monthy Python. Zároveň je to dobrý režisér a my jsme navštívili jeho zatím poslední dílo. Pokud na něj budete chtít jít, nečtěte dál recenzi filmu Krajina přílivu. Nevěděl jsem na co jdu, o to víc jsem si to vychutnal. Po dlouhé době jsme byli svědky toho, jak pár diváků (slabé povahy) opustilo sál. Mě se ten film fakt líbil, ujetý příběh a ztvárnění, kamera(!) a zejména malá Jelizi-Rose v podání Jodelle Fernandové. Dobrým sekundantem jí byl Brendan Fletcher v roli Dickense - Pavel Liška má ve světě konkurenta. Nechte na sebe působit fantazii a z kina rozhodně neodcházejte.

Je zde taky výborná interaktivní mapa. Bylo to skvělé, zažili jsme plno dobrodružství, najeli jsme více než dva tisíce kilometrů po severním i jižním pobřeží, přes vnitrozemí, východní i západní cípy ostrova, náhorní plošiny i horské masívy, navštívili jsme archeologická naleziště i starobylé památky, malebné vesničky a přímořská města, polozapomenuté pláže, místní faunu i flóru. A to jsme fakt neviděli všechno, co jsme vidět chtěli (jeden z členů výpravy už potají plánuje návrat na tento ostrov a dokončení jeho základního výzkumu). K naší cestě se brzy vrátím fotogalerií a zejména letopisem "Kréta 2006", který teda fakt už napíšu a zprovozním (doufám, že dřív, než za dlouhých zimních večerů) a přeskočím tak načatý "Peloponés 2004" (k tomu se vrátím později). A tak se zde nebudu více rozepisovat.

Hned druhý den večer (tedy ve čvrtek) jsme byli poctěni shlédnou koncert pana Kytaristy slavného jména Eric Clapton. Mr. Slowhand, jak je taky přezdíván, ve svých jednašedesáti letech odehrál více než dvouhodinový koncert (prvně v Česku) v rámci svého European Tour 2006 v Sazka aréně (všude píší vyprodané, ale pár míst bylo volných, před podiem naopak tlačenice). Eric Clapton hrál s kapelou (netřeba dodávat vynikající, zejména kytaristi, bicí a klávesy) skladby z posledního alba (jednu) Back Home, ale hlavně moře věcí ze své bohaté kariéry. A tak ještě recenze od odborníků, ať neplkám jen já: z Webu hudebního nadšence, z iDNES a jednu tragédii z (bohužel) Lidovek (viz komentáře).

Předskokana (dá-li se to tak vůbec říct) udělal na půl hodiny Robert Cray, z jehož diskografie mám naposlouchanou Heavy Picks - The Robert Cray Band Collection. A Claptonovi vypomohl taky při několika kouscích zpěvem i hrou na kytaru. Když to shrnu, po mých nejoblíbenějších Floydech, Stingovi, kousku Beatles - Paulu McCartneym zase jednou splněný sen. Ještě snad aby přijel Peter Gabriel (už tu tuším byl, ale já ho neviděl). Prostě: Pavle díky.

I tak jsme stihli alespoň narozeniny Komety (viz obr.), které byly v pořadí již čtvrté. Nepřemluvil jsem ji na třetí, chtěl jsem jí lichotit, ale v tomhle věku to ženský asi tak neberou, měla naučenou čtyřku.

V neděli večer jsme využili nabídky Divadla Na Jezerce, které pro návštěvníky Prahy a pražáky, co zůstanou hraje i o prázdninách. A kupodivu lístky se dají sehnat na pokladně i před představením. Divadelní společnost Jana Hrušínského má na repertoáru mj. i francouzskou hru Manželské vraždění, pro ty, kdo nechtějí vidět zde recenze. Režíroval Jan Hřebejk, hlavní a jediné role Jaroslav Dušek a slovinská (a vynikající) herečka Nataša Burger, kterou Dušek učil na konzervatoři Jaroslava Ježka a znáte ji z (Hřebejkova) filmu Horem pádem. Fenomén Duška (mimochodem, poprvé jsem ho viděl ještě za totáče v tkm = televizním klubu mladých, v etudě "Levý půl, pravý půl", dodnes na to vzpomínám) je v plné šíři rozkryt na stránkách FAnatického fanKLUbu jaroslava duŠKA, neboli Fakluška. Doporučujeme divadlo improvizace Vizita, v klubu Lávka uváděné Čtyři dohody a nově (chystáme se v srpnu, kdo chce jít s námi, přihlašte se, lístky budou problém) Čtyři polohy a jedna Vesna. Kdo někdy viděl s Duškem hru Caveman, asi tuší o čem je řeč. Bohužel to J.D. hrál jen asi rok, dnes hrají Cavemana U Hasičů.

Tak se mějte a zdravím skoro už z Kréty.

Ale zpátky k Ruzyni: její rozvoj je nejlépe vidět na schemátku z ptačí perspektivy. Kdo si pamatuje původní vyhlídkovou terasu pod řídící věží, bude dnes zklamán malou zasklenou terasou vymezenou prsty A a B. Lepší rozhled je ze střechy budovy Parking C (na plánku pozice 11), ze které je vidět celý areál, ale přistávací dráha je poměrně daleko a navíc v určité chvíli je rozhled přerušen budovou terminálu Sever 1. Nejsem žádný spotter (definice na spotterských stránkách), ale je zajímavé sledovat přistávání "krásných nových strojů". Ještě za studií na prázdninové brigádě u geodetů jsem strávil 3 dny na ploše ruzyňského letiště jako figurant (co drží klacek a zeměměřiči čtou teodolit, psal se rok 1983) a museli jsme se vždycky klidit z dráhy, když přistávalo letadlo (zas tak často, jako dneska, to nebylo). Nicméně na konci vzletové dráhy jsme sledovali, jak letadlo bezprostředně po startu jde čumákem proti bočnímu větru (v opravdu velkém úhlu proti ose rozjezdové dráhy). Taky mě tehdy překvapil podélný profil dráhy, rozdíl byl v metrech a skutečně: auto přijíždějící k naší pozici na konci dráhy vždy na chvíli zmizelo v "ďolíku", aby se po chvíli objevilo kousek před námi.

Ještě jedna věc mě překvapila. Asi dva týdny před návštěvou letiště Ruzyně jsem byl poprvé na letišti Brno - Tuřany. Už příjezd avizovanou slepou komunikací, malé parkoviště, okachlíkovaná malá odbavovací hala (obr. vpravo dole) a chodba odbavovacího prostoru připomínající tak maximálně čekárnu maloměstské polikliniky. Jak hovoří statistiky, nedá se s Ruzyní srovnávat, ale stejně mě to překvapilo. Naštěstí je již skoro dostavěná nová odbavovací hala (působí trochu futuristicky a moc se mi nelíbí) a tak dostanou Tuřany trochu jiné parametry. Čím to je, že Brno tolik neláká? Mě se jako město vždycky líbilo. To asi ten pragocentrismus, už se tolik nedivím tomu, jak dopadly volby...

Ale zpátky k závodu - ano, závod je to vždy, jinak to ani nejde. Kromě toho "Nikdy nevíš, kdy začíná závod" je jedno ze základních hesel našeho spolku. Sebral jsem své prakolo a po dvouletém půstu jsem se zúčastnil nerovného boje o čestné umístění v závodě na vrchol Praha (obr. vpravo nahoře), ano - druhý nejvyšší kopec Brd a následné projížďky přes opravdu nejvyšší (ale plochý) vrchol Tok (obr. vpravo dole) a lovecký zámeček Tři Trubky (tady paří chlapci a děvčata z MO) až do hospody Na pile ve Strašicích s divnou obsluhou (vrchni popletl co jsme si objednali, ale hrdě odešel, řka, že "má práci u pípy a my si to nějak rozeberem" :-)). Taky že jo.

Ujeli jsme celkem 62 km a navždy mezi námi zůstanou hesla "helma Red Bul", "malý kolo, špatná fyzička a krátký nohy". A já osobně vím, že než bych tolikrát přezouval a lepil prasklé duše jako kamarádi, půjdu do horáka a ne do treku (krosu), jak jsem byl původně rozhodnut.

Jen tak naokraj - ne že by to bylo tak drastický, ale krásný text koloval před pár lety po internetu ohledně závodu na horských kolech Král Šumavy. Stojí to za přečtení :-).

PS: Foceno dětským Olympus C-150 (prakticky bez objektivu), fotky mají jen dokumentární význam (= byli jsme tam) a nebude žádná galerie.

Jak dopadly volby už víte, snad každého zaujalo sobotní vystoupení Jiřího Paroubka. K tomu není co dodat.

Chuť jsme si spravili návštěvou divadla (poslední dobou jsme nějak nestíhali), tentokrát Pod Palmovkou, kde jsme viděli Sofoklovo antické drama Oidipús vladař a zítra uvidíme Caligulu Alberta Camuse. Obě hlavní role - kdo jiný než výborný Langoš, kterého jsme párkrát viděli na hradních Shakespearovských slavnostech, budou i letos. Prostě jsme ho zase chtěli vidět, pamatujete na malou roli v Návratu idiota?

Blíží se fotbal a tak nikoho nepřekvapí, že poslední vábničkou, kterou tady dnes ukážu, nebude ani Sparta, ani Slávia, ale moje srdcová Bohemka (ta pravá), která dnešním dnem vstoupila do druhé ligy (koupila práva nějakého provinčního týmu). Dámy prominou, to víte, fotbal začíná.

Blíží se volby, a tak kdo není rozhodnutý, má možnost si prohlédnout zajímavé volební spoty. Pokud chcete něco vážnějšího (tedy serióznějšího), klikněte na Chceme spravedlivé daně. Kdo by je nechtěl... A jestli budete spekulovat, komu dát hlas, udělejte si ze všeho nejříve Volby nanečisto: Sestavte si sněmovnu!. A teprve pak se rozhodněte. Protože komentář Karla Steigervalda Fotbal do čela státu! vám moc nepomůže. To Bohumil Doležal se svým hodnocením Co si lze slibovat od výsledku voleb? míří o trochu přesněji. A pokud fakt nevíte KOHO NE, tak ty, co (prý) mají řešení (už ho jednou dlouho ukazovali). Chcete-li se trochu pobavit (?!), tak možná tady.

A na závěr pro milovníky filmového umění trocha instantní polévky - filmy ve třiceti vteřinách. Pokud jste viděli, oceníte zkratku (Titanik coby lovestory fakt mohla být půl minuty, efekty jsou dneska v každém druhém filmu), pokud jste neviděli, shlédnete jich desítky místo celovečeráku. PS: Už dělám na Peloponésu.

Jiné kafe byl pondělní film francouzského režiséra Francois Ozona Čas, který zbývá (2005). Tenhle film je schovaný v multikinech pod Cinema Europa, však jsme tam až do začátku filmu byli jen dva, než přišli další čtyři diváci (zabloudili z baru?). Pro hnidopichy: Normálně bych ho nezaregistroval, ale naše "malá Spáčilová" je režisérovou fanynkou a kromě toho jeho film (viděli jsme před rokem) 5x2 (2004) se mi moc líbil.

Blíží se volby: Minulý týden mě hodně zaujalo tvrzení pana Bursíka, který nazývá střet zájmů souladem, samozřejmě v rámci vlastní strany. Kdo nevěří ať tam běží - Soulad zájmů podle Bursíka. Zajímavé, že v mu to nikde nemlátí o hlavu (tisk, televize). To je ta potřebná změna...

Přidal jsem dvě galerie (viz foto) z nedaleké historie.

Minulý týden jsme byli na Blatech, mrkněte na fotogalerii. No a tento týden jsem se srážel se spolužáky v mém rodném Děčíně. Po 26-ti letech! Sakra, to to letí.

Příští týden má být premiéra Šifry (mistra Leonarda). Obsazení je nadupaný, ale mám trochu obavy, že to dopadne jako s filmem Tmavomodrý svět (2001), předválcovaným vlastní reklamou a dle mne nedosahujícím úrovně Nebeských jezdců (1968) (a to mám Svěráka filmařsky rád). Knihu (míněna Šifra) jsem tehdy zhltnul rychle, pěkně napsaná; takže adaptaci shlédneme určitě taky. Jo, to kdybyste chtěli doporučit nějaký film, moc jsem se pobavil u filmu Delikatesy (1991) francouzských tvůrců Amélie z Montmartru. Před časem to znovu vyšlo - na DVD.

Něco z nedávné minulosti: Jako amatérský fotograf těžce opovrhuji foťákama v mobilu, focením kamerou apod. A co myslíte, že se nestalo. Dne 18.3.2006 měl v Praze koncert pan John McLaughlin se skupinou Shakti a já měl tu čest, díky Standovi (znáte z kapely Njorek) spolu s Hanym pomáhat v rámci pořadatelské služby - měl jsem před koncertem na starosti koberec, na kterém umělci hráli a pak jsem hlídal 1. řadu (celebrity) :-))). No a já blbec neměl foťák. Tak sem vzal za vděk tím "hloupým" mobilem a nasekal pár záběrů (hlídal jsem hlavně, aby se nefotilo :-)). A pak to poslal do Reflexu, kde mi to v čísle 13, 30.03.2006 otiskli, (mají tam rubriku MMS, kde od čtenářů, ale většinou redaktorů, tisknou ememesky - před rokem, když to zavedli, nadával jsem, že zabíjej fotografii... nekvalitou - rozlišení, parametry objektivů a tak).

Tak se tak nějak zavazuju, že už brzy udělám nějaký cestopis-letopis, asi začnu Řeckem.

Po letech strávených na internetu jako pasivní konzument informací, spatřovatel vynikajících fotek, posluchač hudebních a mluvených produkcí a (nikoliv) stahovatel nýbrž pozorovatel všeho kolem filmu (fakt mám k tomu celuloidu blízko) jsem přemluvil Aliho, aby mi "trochu upravil" svoje stránky rakaposi.com pro moje potřeby (vždycky se mi líbily, vyhovuje mi jejich jednoduchost; bude si muset udělat nové a ještě lepší - tímto také velmi děkuji) a já se na nich mohl začít plácat. Rád bych (odvážné předsevzetí!) alespoň jednou týdně sesumíroval, co zajímavého jsme prožili, viděli, udělali nebo jen o čem vím a je dobrý nenechat si to pro sebe: rubrika Co týden dal. V rubrice Napište mi ...mi mužete napsat... vzkaz, připomínku a tak. Postupně chci doplňovat i Fotogalerii o již prožité, neb spousta zajímavých věcí by zapadla a to bych nerad. A v občasníku Letopisy sem tam něco textů - cestopisy, události, textíky; prostě historické záznamy. A co se týče právě prožitého týdne - ztrávili jsme ho trochu (pasivním) sportem: V Radotíně proběhl turnaj v BoxLacrooss - Memoriál Aleše Hřebeského, v Sazka aréně jsme si užili basketbalové fantazie na Final four 2006, kde izraelští fanoušci Maccabi Tel Aviv udělali svým chlapcům domácí prostředí - byli skvělí, stejně jako basket, co budu povídat. Nakonec vyhrály CSKA Moskva. Aktivity naší rodiny (ty aktivní) zachraňoval Mates svojí účastí na 4. Berliner Mini Turnier v basketu nejmladších minižáků, podotýkám, že Sokol Vyšehrad byl čtvrtý ze šestadvaceti.